Překážky a zkoušky v našem životě

Největší rozvoj našeho charakteru (a tím i charakterových vlastností) nejčastěji nastává při těch nejtěžších zkouškách, kdy ze sebe vydáváme daleko více, než když jsme v pohodlí a klidu. Je přirozené, že toužíme po klidu a pohodlí. Netoužíme (alespoň ne většinově) po problémech a krizích. Toužíme po harmonii, ale zdá se, že je náš život naplněn různými problémy a strastmi. To jsou veliké příležitosti k růstu a odhalování nových dimenzí, o kterých jsme vůbec netušili.

Můžete si zkusit vzpomenout na těžké chvíle vašeho života a přemýšlejte, jestli jste se během těch chvil náhodou nenaučili něčemu novému nebo nepostoupili skokově kupředu v dalším vývoji.

Během krizí zjišťujeme často svoje slabiny. Pod tlakem se začneme hádat. Pod tlakem zalžeme. Pod tlakem začneme druhým ubližovat. Náš charakter vyplouvá na povrch, vybarvuje se.

Občas říkám: „Když chodíte po poušti, nemáte pocit, že by vám nějak mělo vadit, že neumíte plavat. To se ale rychle změní, když dojdete k první řece.

Mnozí z nás buď prožili sami, nebo alespoň slyšeli z vyprávění, jak někdo přeskočil zeď, kterou by normálně ani nepřelezl. Jak vyšplhal na strom před divočákem, ani sám nevěděl jak, a pak ani nebyl schopen sléz dolů.

V pohodlí běžného života nerozvineme náš potenciál. Neobjevíme, co v nás dřímá. Nejde ale jen o objevování, ale o to přidržet se objeveného, použít to pak v životě. Tím může vzrůst naše schopnosti překonávat více v budoucnu a být užitečnější druhým v překonávání jejich překážek.

Když žijeme tak nějak setrvale a poklidně a přijde na nás nějaká nečekaná událost, jsme nuceni reagovat. Když přijde vážná nemoc, obvykle se nám začnou velmi rychle přeskupovat hodnoty. Jeden kolega z jiné firmy a z jiného státu holdoval veselí života, ale byl i vystaven stresu z vysokého pracovního nasazení. Trvalo to roky. Pak dostal infarkt. Zastavil se. Byl rád, že přežil. Přestal kouřit. Alkohol jen občas. Po delší rekonvalescenci začaly vycházky s manželkou do přírody. Začal si cenit života jinak. Opět si začal užívat života, ale jinak, než jak to bylo před tím. Překvapilo mě, jak se vzhledově změnil. Kromě toho, že výrazně zhubnul, z něho nyní zářila pokora, radost a vděčnost, že dostal ještě jednu šanci. Kdyby se toto nestalo, pravděpodobně by pokračoval ve staré stylu, který byl výrazně jiný. Ale za ten nový styl byl nyní velmi vděčný. Byl lepší, než ten předchozí. Kdyby mu ale někdo teoreticky před infarktem vyprávěl, že by mohl žít radostněji, neuvěřil by, neslyšel by, nezměnil by se. Teď už ví. Ví, co před tím nevěděl. Nevěděl, že může žít mnohem radostněji a šťastněji. Viz princip a kapitola „Nevíme, co ještě nevíme“.

Před pár lety jsem měl úraz na prstech pravé ruky a léčilo se to pomalu, obzvlášť obnovení pohyblivosti a citu. I v tomto období jsem musel řešit nejrůznější opravy doma ji jinde. V jedné takové situaci jsem potřeboval v autě zašroubovat matičku a šroubek do sebe a to ve velmi nevhodné pozici, se zalomenýma rukama a dokonce bez možnosti se dívat, tedy jenom pohmatem. Byla to pro mne v té době výzva. Nešlo to a nešlo to, čas utíkal. Asi po půl hodině neúspěšných bojů, kdy mě matička vypadávala z prstů a zakutálela se na jiné nedostupné místo, jsem začal ztrácet trpělivost. Nicméně odložit jsem to nemohl, blížil se čas, kdy jsem s autem potřeboval odjet. V tu chvíli mě napadla myšlenka - „Co kdyby Ti teď šlo o život ??? Zašrouboval bys to ?“. Ta myšlenka se v mé mysli objevila dost realisticky, až sem byl překvapený jak. K mému překvapení jsem byl schopen se do té situace (že mi jako jde o život) na chvíli vžít. Byl jsem překvapený, jak se vše změnilo. Přestal jsem být netrpělivý, rozzlobený a opustila mě pochybovačnost, že to už nedokážu. Místo toho se objevila ve mne velká soustředěnost, koncentrace, odhodlání a víra. Zatímco před tím jsem více jak půl hodiny bojoval neúspěšně, najednou to bylo během několika sekund vyřešené. Do mého života přišla nepříjemnost, ale díky ní jsem získal významnou zkušenost, objevil jsem nové možnosti, nový potenciál. Dozvěděl jsem se to, co jsem před tím nevěděl. A obohatilo to můj život.

Překážky a výzvy v životě se nám většinou nelíbí. Komplikují nám náš pohodlný, nízkoenergetický stav, stav s minimálním možným úsilím. Nutí nás do velké investice a velkého úsilí. Mobilizují nás. To může změnit náš charakter, naše srdce. Zjistíme, že dokážeme více, než jsme si mysleli. To posílí naši víru jít dál. Objevujeme nové a nepoznané oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Získáváme zkušenosti.

Záleží na tom, jak na zkoušky zareagujeme. Kdo je nepřijme, možná se mnoho nenaučí a jenom zahořkne, zatrpkne. Pokud se ale předci jen snažíme se pokořit a zkoušku přijmout, byť sebetěžší, jednak se nám uleví a jednak právě začne náš nový školící kurz - začneme se učit nové věci.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Pokora a pýcha

Pokora je nesmírně cenný postoj, nesmírně cenná vlastnost.

Přesto, nebo možná právě proto, je v dnešní době tolik zesměšňována a doslova zadupávána do země a věšena na pranýř, jako něco špatného. Jde o hluboké nepochopení. Současná společnost se chová podobně, jako když se tělo zmate a začne autoimunitní reakcí likvidovat samo sebe.

Pokora je brána k poznávání, k růstu a ke štěstí.

Úplná pokora znamená nelpět na ničem, být ochoten vzdát se všeho. Neznamená to asketismus ani fatalismus. Není to vzdát se všeho, ale „být ochoten“ se vzdát všeho, ukáže-li se to za vhodné. Mezi tím je ohromný rozdíl. Důležitost pokory spočívá v tom, že při hledání pravdy jsme každý z nás méně či více v zajetí nějakých iluzí. Nevidíme vždy všechny věci tak, jak opravdu jsou. Občas je vidíme pokřiveně, pokrouceně, dle pokřivenosti našeho srdce, našich mentálních očí. Iluze jsou určitá forma naší osobní interpretace. Být pokorný znamená nelpět na ničem, o čem nemám jasnou znalost, že je to pravda. Pokora je schopnost připustit si, že jsem se mohl mýlit, že se mýlím. Pokora je připravenost přijmout další pravdu i za cenu, že něco jiného musím opustit a třeba to pro mne nebude ani moc příjemné. Pokora je vědomí, že nevím vše a že každý člověk mě může v něčem nějak poučit nebo že může v něčem být lepší než já.

Pokora je zesměšňována, že je jenom pro slabé, ale skutečná pokora je znakem těch nejsilnějších. Zaprvé, není vůbec snadné být pokorný, skutečně pokorný. Nemusí to být krátkodobě výhodné. Vyžaduje to ohromnou vnitřní sílu a uvědomování si své velké vnitřní hodnoty. Člověk s narušeným vnímáním své vlastní hodnoty v podstatě nedokáže být pokorný, nejde mu to a ani jít nemůže. Pokora vyžaduje přiznat si svoje vlastní slabosti a nedostatky a nezhroutit se z toho. Pokud člověk již tak bojuje s vlastním sebevědomím, kde by měl k tomu vzít ještě sílu a přiznat si další svoje slabosti ? A tak se zdá, že někteří reagujeme obráceně: místo, co bychom nejprve vyléčili svá bolavá a nemocná místa a nabrali sílu a zdraví pro něco ještě mocnějšího (čímž pokora bezesporu je), tak raději odřezáváme ze sebe i to málo a tvrdíme, že pokoru nepotřebujeme (protože je nám nepříjemná).

Milý tasemníku, … Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil?“  (C.S. Lewis Rady zkušeného ďábla).

C.S. Lewis v této větě geniálně vystihl křehkost pokory a jak je snadné o ni přijít.

Rozšíření citace z knihy: „Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom. Propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.“  (str. 62)

Pokorný člověk může být zároveň odvážný a bez strachu.

Když někdo mluví, pokorný člověk z toho může mít užitek, protože připouští, že druhý může mít v něčem pravdu, že může říkat něco užitečného. Pyšný člověk se předem uzavírá, takže i kdyby řečník říkal sebevětší moudra, pyšný člověk s postojem povýšeneckým si předem vkládá do svých uší špunty, aby neslyšel.

Pokorný je ten, který nelpí na sobě, na tom, jak ho vnímá okolí. Vědomí své vlastní vysoké hodnoty (a to není pýcha) dává sílu se nadechnout a ponořovat se do hlubin pokory.

Řeknou-li ti, že o tobě někdo špatně mluví, nehaj se, nýbrž odpověz: Takže nevěděl o ostatních mých chybách, jinak by nebyl mluvil jen o těchto.“ Epiktétos

Naše tělo má různé potřeby, je dominantní, nějak se projevuje. Má různé touhy, sklony, slabosti. Vnímáme se „já jsem toto tělo“, „já jsem já“. „Já“ vnímám tělo, světlo, tmu, zápach, vůni. Já mám tyto návyky a zkušenosti. Díky tomu každý z nás vnímáme tento svět odlišně, unikátně.  Podle naší výchovy, vzdělání, zkušeností, dispozic, prostředí máme každý velmi osobní a unikátní pohled na svět. Což samo o sobě by ještě nevadilo, kdybychom neměli přirozené sklony pohlížet na svět tak, že očekáváme, že celý svět je takový, jak ho znám a vnímám „já“. Pokud jsme u nás doma byli něčemu učeni, nebo jenom pasivně vystaveni nějakému působení, máme jednak tendenci toto automaticky kopírovat, a jednak očekáváme, že podobně nebo stejně to bude i všude jinde. V určitém věku dítě vnímá svět tak, že jenom to, co dělají a říkají rodiče je správné a je pravda. Závislost dítěte v tomto věku je na rodičích je ohromná a děti mají potřebu kopírovat a vnímat svět očima rodičů, resp, očima těch okolností, které se v jejich prostředí nejdéle vyskytují, co má na ně největší vliv (co nejčastěji vidí, slyší nebo jinak vnímají). To v nich vytváří hlubokou vizi světa, jaký by svět měl být a jaký je. Příklad: pokud doma je dítě opečováváno ze všech stran, všichni kolem dítěte „skáčou“, dítě samo nemusí téměř nic dělat („plný servis je zajištěn“), dítě to vnímá jako standard a tento návyk si přebírá do svého života, a přirozeně očekává, že veškerá komunita v jeho pozdějším životě se k němu bude chovat stejně, jako jeho rodina - v tomto případě, že všichni za něho všechno udělají a on nemusí vůbec nic - a bude to tak vnímat, že je to správně - nebude z toho mít třeba špatný pocit. Naopak začne mít špatný pocit z toho, kdyby se za ním třeba přišli a řekli mu: „tak toto bys měl dělat sám“. Pravděpodobně to popře a bude se divit, co po něm chcete a začne se bránit.

Takový svět je z „mého“ pohledu svět „reálný“, ale z nadhledu to mnohdy realita není, spíše je to iluze.

Našim cílem je vymanit se z tohoto pojetí světa, z tohoto vnímání. Vymaňovat se ze „svého“ světa znamená vymaňovat se z egocentrického světa - moje zážitky, moje chápání, moje pravdy, moje zkušenosti, …

Ale právě proto, že si každý sám se sebou vláčíme ten náš unikátní pohled - svoje vnímání, dostáváme se méně nebo více často do rozporu s druhými lidmi. Každý má ten svůj svět a každý má pocit, že právě to jeho vnímání je to správné.

K sebe-přijetí, včetně našich slabostí a chyb, potřebujeme pokoru.

A právě ve chvíli, kdy jsme ochotní odložit to naše vnímání a začít vnímat z pohledu toho druhého, tak se před námi objevuje zcela nový svět, cizí svět, ne ten náš, a všechno začínáme vidět najednou jinak. Některé věci jsme do té doby vůbec nevnímali, ale díky tomuto kroku najednou před námi povstanou.

Když se pokoříme, začínáme být učenliví, začínáme být ochotní vidět věci jinýma očima, odjinud. Začínáme být ochotní a schopní vidět nově, vidět to, co jsme dříve vidět nechtěli a nemohli. Učíme se na svět nahlížet nesobecky, ne-egocentricky.

Jako opak pokory je uváděna pýcha.

Pyšný postoj říká: „kdo je víc než já ?“. Čím větší pýcha, tím více egocentrický pohled. „Já mám pravdu - ty ne. Ty mne nebudeš poučovat - já to vím lépe. Mám lepší auto než ty.“

Při pyšném postoji dochází ke srovnávání sebe s druhými za účelem umělého (zdánlivého) zvyšování své vlastní hodnoty (viz kapitola „Sebevědomí“ v Části 2.).

Lékař řekne pacientovi po operaci „na tu nohu ještě alespoň 2 týdny nedošlapujte“, ale pacient, jen co opustí ordinaci, reaguje: „Takový blbosti ! Nejsem žádný vořezávátko ! Noha mě nebolí, tak šlapu, ne ?“ Není toto povyšování se nad lékaře, který toho ví/měl by vědět více ? Nechybí takovému pacientovi pokora ? A pokud se noha nezačne brzy hojit, možná, že za to bude moct asi lékař ...

Komentáře

Leny

1
06.02.2019
Jedním z největších zabijáků pokory je ego. Jinak v souvislosti s touto kapitolou bych si dovolila podělit se o následující citát: Pokora neznamená nic jiného než pravé poznání sebe sama. Kdo vidí a cítí, jaký vskutku je, je zajisté člověk pokorný.

Admin

2
02.03.2019
>> Reakce na komentář č. 1:
Děkuji za Váš komentář. Souhlasím.