Překážky a zkoušky v našem životě

Největší rozvoj našeho charakteru (a tím i charakterových vlastností) nejčastěji nastává při těch nejtěžších zkouškách, kdy ze sebe vydáváme daleko více, než když jsme v pohodlí a klidu. Je přirozené, že toužíme po klidu a pohodlí. Netoužíme (alespoň ne většinově) po problémech a krizích. Toužíme po harmonii, ale zdá se, že je náš život naplněn různými problémy a strastmi. To jsou veliké příležitosti k růstu a odhalování nových dimenzí, o kterých jsme vůbec netušili.

Můžete si zkusit vzpomenout na těžké chvíle vašeho života a přemýšlejte, jestli jste se během těch chvil náhodou nenaučili něčemu novému nebo nepostoupili skokově kupředu v dalším vývoji.

Během krizí zjišťujeme často svoje slabiny. Pod tlakem se začneme hádat. Pod tlakem zalžeme. Pod tlakem začneme druhým ubližovat. Náš charakter vyplouvá na povrch, vybarvuje se.

Občas říkám: „Když chodíte po poušti, nemáte pocit, že by vám nějak mělo vadit, že neumíte plavat. To se ale rychle změní, když dojdete k první řece.

Mnozí z nás buď prožili sami, nebo alespoň slyšeli z vyprávění, jak někdo přeskočil zeď, kterou by normálně ani nepřelezl. Jak vyšplhal na strom před divočákem, ani sám nevěděl jak, a pak ani nebyl schopen sléz dolů.

V pohodlí běžného života nerozvineme náš potenciál. Neobjevíme, co v nás dřímá. Nejde ale jen o objevování, ale o to přidržet se objeveného, použít to pak v životě. Tím může vzrůst naše schopnosti překonávat více v budoucnu a být užitečnější druhým v překonávání jejich překážek.

Když žijeme tak nějak setrvale a poklidně a přijde na nás nějaká nečekaná událost, jsme nuceni reagovat. Když přijde vážná nemoc, obvykle se nám začnou velmi rychle přeskupovat hodnoty. Jeden kolega z jiné firmy a z jiného státu holdoval veselí života, ale byl i vystaven stresu z vysokého pracovního nasazení. Trvalo to roky. Pak dostal infarkt. Zastavil se. Byl rád, že přežil. Přestal kouřit. Alkohol jen občas. Po delší rekonvalescenci začaly vycházky s manželkou do přírody. Začal si cenit života jinak. Opět si začal užívat života, ale jinak, než jak to bylo před tím. Překvapilo mě, jak se vzhledově změnil. Kromě toho, že výrazně zhubnul, z něho nyní zářila pokora, radost a vděčnost, že dostal ještě jednu šanci. Kdyby se toto nestalo, pravděpodobně by pokračoval ve staré stylu, který byl výrazně jiný. Ale za ten nový styl byl nyní velmi vděčný. Byl lepší, než ten předchozí. Kdyby mu ale někdo teoreticky před infarktem vyprávěl, že by mohl žít radostněji, neuvěřil by, neslyšel by, nezměnil by se. Teď už ví. Ví, co před tím nevěděl. Nevěděl, že může žít mnohem radostněji a šťastněji. Viz princip a kapitola „Nevíme, co ještě nevíme“.

Před pár lety jsem měl úraz na prstech pravé ruky a léčilo se to pomalu, obzvlášť obnovení pohyblivosti a citu. I v tomto období jsem musel řešit nejrůznější opravy doma ji jinde. V jedné takové situaci jsem potřeboval v autě zašroubovat matičku a šroubek do sebe a to ve velmi nevhodné pozici, se zalomenýma rukama a dokonce bez možnosti se dívat, tedy jenom pohmatem. Byla to pro mne v té době výzva. Nešlo to a nešlo to, čas utíkal. Asi po půl hodině neúspěšných bojů, kdy mě matička vypadávala z prstů a zakutálela se na jiné nedostupné místo, jsem začal ztrácet trpělivost. Nicméně odložit jsem to nemohl, blížil se čas, kdy jsem s autem potřeboval odjet. V tu chvíli mě napadla myšlenka - „Co kdyby Ti teď šlo o život ??? Zašrouboval bys to ?“. Ta myšlenka se v mé mysli objevila dost realisticky, až sem byl překvapený jak. K mému překvapení jsem byl schopen se do té situace (že mi jako jde o život) na chvíli vžít. Byl jsem překvapený, jak se vše změnilo. Přestal jsem být netrpělivý, rozzlobený a opustila mě pochybovačnost, že to už nedokážu. Místo toho se objevila ve mne velká soustředěnost, koncentrace, odhodlání a víra. Zatímco před tím jsem více jak půl hodiny bojoval neúspěšně, najednou to bylo během několika sekund vyřešené. Do mého života přišla nepříjemnost, ale díky ní jsem získal významnou zkušenost, objevil jsem nové možnosti, nový potenciál. Dozvěděl jsem se to, co jsem před tím nevěděl. A obohatilo to můj život.

Překážky a výzvy v životě se nám většinou nelíbí. Komplikují nám náš pohodlný, nízkoenergetický stav, stav s minimálním možným úsilím. Nutí nás do velké investice a velkého úsilí. Mobilizují nás. To může změnit náš charakter, naše srdce. Zjistíme, že dokážeme více, než jsme si mysleli. To posílí naši víru jít dál. Objevujeme nové a nepoznané oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Získáváme zkušenosti.

Záleží na tom, jak na zkoušky zareagujeme. Kdo je nepřijme, možná se mnoho nenaučí a jenom zahořkne, zatrpkne. Pokud se ale předci jen snažíme se pokořit a zkoušku přijmout, byť sebetěžší, jednak se nám uleví a jednak právě začne náš nový školící kurz - začneme se učit nové věci.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Čestnost, poctivost (důvěra je uvedena níže v textu)

Čestnost je respektování pravdy (viz kapitola „Respektování pravdy“). Mnozí lidé čestnost neberou vážně, vysmívají se těm, kteří o čestnost usilují a považují čestnost za nesmysl. Jiní možná připouští, že čestnost je správná, ale mohou mít pocit, že se zrovna nalézají v takové části svého života, kdy čestnost by pro ně nebyla příliš výhodná.

Nevím, kolik z nás si uvědomuje, že osobní čestností neobyčejně vzrůstá zdravé sebevědomí, radost ze života a duchovní/duševní síla.

Osobní čestnost (nebo nečestnost) se projevuje v každé naší myšlence, úvaze, činu, v našich záměrech.

Čestnost neboli respektování pravdy se projevuje tím, že nelžeme, nekrademe, neklameme, nepodvádíme, nic nepřekrucujeme, ani nepřijímáme nebo nenabízíme úplatky.

Nejde jenom o to, co říkáme a děláme, ale i o to, co si myslíme, jaké máme úmysly.

Úmysl neboli záměr, je nesmírně důležitý. Pokud se záměr rozchází s tím, co navenek deklarujeme, je to forma nečestnosti a tím ztrácíme osobní „celistvost“. Je-li nádoba popraskaná (není-li celistvá, jsou-li v jejím plášti trhliny a praskliny), neudrží v sobě vodu. Nejsme-li celiství my, neudržíme v sobě pravdu. Kde není pravda, tam je iluze. Kde je iluze, tam je zmatek.

Snaha omlouvat svoji nečestnost

Pokud máme alespoň trochu funkční naše svědomí a děláme-li něco, kde se hlas svědomí ozývá, můžeme mít tendenci svoji nečestnost začít ospravedlňovat. Dokážeme v tom být velmi tvůrčí … „Vždyť ostatní to dělají také. Zase tak důležité to není. Sám toho má dost, tak toto mu chybět nebude. Mám na to právo ! Zasloužím si to.“ a mnoho dalších. Bez ohledu, jak moc naše výmluvy mohou působit věrohodně, podvádíme především sami sebe a nečestnost zůstane nečestností, i když přes ni natáhneme ozdobný přehoz výmluv. Lžeme sami sobě.

Jak můžeme očekávat čestnost od politiků, pokud sami nejsme čestní ?

Důvěra

Pokud jednáme s druhými čestně a pokud přitom máme i česné úmysly (myslíme to upřímně), druzí to většinou cítí. Vztahy založené na opravdové čestnosti vytvářejí důvěru. Důvěra je tak důležitá ! Důvěřovat někomu znamená svým způsobem odevzdat mu klíč od nějaké části mého já ! Důvěřuji-li někomu, otevírám se mu, a tudíž se stávám zranitelným. To si každý rozumně myslící jedinec samozřejmě vždy dobře rozmyslí. Je tak krásné mít kolem sebe lidi, kterým mohu plně důvěřovat ! Mám volnost, mám svobodu. Mohu otevřít své brány a být sám sebou.

Pracuji ve výrobní firmě, kde máme více méně stále stejné zákazníky i dodavatele po dlouhá léta, a ti jsou často reprezentováni i konkrétními lidmi, se kterými komunikujeme. Ve chvíli, kdy jsem se snažil se všemi jednat upřímně a čestně, mnozí to zaregistrovali. Během prvních let se tak vytvořily vztahy, které oceňovali obchodníci zákazníků a často bylo slyšet vyjádření „my chceme spolupracovat právě s vámi, protože vám důvěřujeme, děláte skvělý zákaznický servis.“

Osobní čestnost mohutným způsobem určuje, jaké budou vztahy uvnitř manželství a mezi rodiči a dětmi.

Jaký klid prožívám díky tomu, že důvěřuji mojí manželce, že se mnou vždy jedná čestně ! Doufám, že i ona může říci něco podobného o mne. Takový vztah je velkou kotvou uprostřed rozbouřeného moře. Jak si mohou lidé sebe navzájem vážit, pokud spolu nejednají čestně ? Obavy a pochybnosti zde nemají prostor.

Nečestnost ve vztazích vždy vyrábí zátěž, někdy větší, někdy menší. Nutí člověka být ve střehu. Nutí ověřovat, jestli druhá strana mluví pravdu, jestli jedná čestně, nebo ne. Co energie, úsilí a starostí generuje ve vztazích nedůvěra !

Naopak - možnost důvěry ve druhé lidi, přináší klid a harmonii. Můžeme se soustřeďovat na jiné věci, než na to, jestli právě získáváme pravdivé informace.

Ve firmě, kde se nejedná čestně a otevřeně, kde existuje politikaření, úskoky, manipulace, postranní hry a boje, je efektivita pracovního nasazení zaměstnanců zahrnutých do těchto „her“ tak nízká ! Většinu svého pracovního času, své energie a mentální kapacity nevěnují řešení pracovních úkolů, ale řešení mnohdy neřešitelných situací ! Pracovníci z takových firem domů odcházejí vyčerpaní, demotivovaní a navíc frustrovaní z toho, že nestihli udělat to, co měli, protože museli řešit tyto nešťastné záležitosti.

Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje nějaký zaměstnavatel, který by explicitně nebo implicitně neočekával od všech svých zaměstnanců čestné jednání. Je někdo, kdo by si přál, aby jeho zaměstnanci ve firmě kradli nebo lhali ?

Kdo dělá nečestné věci, často nemá díky tomu rád pravdu, protože pravda odkrývá to, co by on sám chtěl zakrýt.