Překážky a zkoušky v našem životě

Největší rozvoj našeho charakteru (a tím i charakterových vlastností) nejčastěji nastává při těch nejtěžších zkouškách, kdy ze sebe vydáváme daleko více, než když jsme v pohodlí a klidu. Je přirozené, že toužíme po klidu a pohodlí. Netoužíme (alespoň ne většinově) po problémech a krizích. Toužíme po harmonii, ale zdá se, že je náš život naplněn různými problémy a strastmi. To jsou veliké příležitosti k růstu a odhalování nových dimenzí, o kterých jsme vůbec netušili.

Můžete si zkusit vzpomenout na těžké chvíle vašeho života a přemýšlejte, jestli jste se během těch chvil náhodou nenaučili něčemu novému nebo nepostoupili skokově kupředu v dalším vývoji.

Během krizí zjišťujeme často svoje slabiny. Pod tlakem se začneme hádat. Pod tlakem zalžeme. Pod tlakem začneme druhým ubližovat. Náš charakter vyplouvá na povrch, vybarvuje se.

Občas říkám: „Když chodíte po poušti, nemáte pocit, že by vám nějak mělo vadit, že neumíte plavat. To se ale rychle změní, když dojdete k první řece.

Mnozí z nás buď prožili sami, nebo alespoň slyšeli z vyprávění, jak někdo přeskočil zeď, kterou by normálně ani nepřelezl. Jak vyšplhal na strom před divočákem, ani sám nevěděl jak, a pak ani nebyl schopen sléz dolů.

V pohodlí běžného života nerozvineme náš potenciál. Neobjevíme, co v nás dřímá. Nejde ale jen o objevování, ale o to přidržet se objeveného, použít to pak v životě. Tím může vzrůst naše schopnosti překonávat více v budoucnu a být užitečnější druhým v překonávání jejich překážek.

Když žijeme tak nějak setrvale a poklidně a přijde na nás nějaká nečekaná událost, jsme nuceni reagovat. Když přijde vážná nemoc, obvykle se nám začnou velmi rychle přeskupovat hodnoty. Jeden kolega z jiné firmy a z jiného státu holdoval veselí života, ale byl i vystaven stresu z vysokého pracovního nasazení. Trvalo to roky. Pak dostal infarkt. Zastavil se. Byl rád, že přežil. Přestal kouřit. Alkohol jen občas. Po delší rekonvalescenci začaly vycházky s manželkou do přírody. Začal si cenit života jinak. Opět si začal užívat života, ale jinak, než jak to bylo před tím. Překvapilo mě, jak se vzhledově změnil. Kromě toho, že výrazně zhubnul, z něho nyní zářila pokora, radost a vděčnost, že dostal ještě jednu šanci. Kdyby se toto nestalo, pravděpodobně by pokračoval ve staré stylu, který byl výrazně jiný. Ale za ten nový styl byl nyní velmi vděčný. Byl lepší, než ten předchozí. Kdyby mu ale někdo teoreticky před infarktem vyprávěl, že by mohl žít radostněji, neuvěřil by, neslyšel by, nezměnil by se. Teď už ví. Ví, co před tím nevěděl. Nevěděl, že může žít mnohem radostněji a šťastněji. Viz princip a kapitola „Nevíme, co ještě nevíme“.

Před pár lety jsem měl úraz na prstech pravé ruky a léčilo se to pomalu, obzvlášť obnovení pohyblivosti a citu. I v tomto období jsem musel řešit nejrůznější opravy doma ji jinde. V jedné takové situaci jsem potřeboval v autě zašroubovat matičku a šroubek do sebe a to ve velmi nevhodné pozici, se zalomenýma rukama a dokonce bez možnosti se dívat, tedy jenom pohmatem. Byla to pro mne v té době výzva. Nešlo to a nešlo to, čas utíkal. Asi po půl hodině neúspěšných bojů, kdy mě matička vypadávala z prstů a zakutálela se na jiné nedostupné místo, jsem začal ztrácet trpělivost. Nicméně odložit jsem to nemohl, blížil se čas, kdy jsem s autem potřeboval odjet. V tu chvíli mě napadla myšlenka - „Co kdyby Ti teď šlo o život ??? Zašrouboval bys to ?“. Ta myšlenka se v mé mysli objevila dost realisticky, až sem byl překvapený jak. K mému překvapení jsem byl schopen se do té situace (že mi jako jde o život) na chvíli vžít. Byl jsem překvapený, jak se vše změnilo. Přestal jsem být netrpělivý, rozzlobený a opustila mě pochybovačnost, že to už nedokážu. Místo toho se objevila ve mne velká soustředěnost, koncentrace, odhodlání a víra. Zatímco před tím jsem více jak půl hodiny bojoval neúspěšně, najednou to bylo během několika sekund vyřešené. Do mého života přišla nepříjemnost, ale díky ní jsem získal významnou zkušenost, objevil jsem nové možnosti, nový potenciál. Dozvěděl jsem se to, co jsem před tím nevěděl. A obohatilo to můj život.

Překážky a výzvy v životě se nám většinou nelíbí. Komplikují nám náš pohodlný, nízkoenergetický stav, stav s minimálním možným úsilím. Nutí nás do velké investice a velkého úsilí. Mobilizují nás. To může změnit náš charakter, naše srdce. Zjistíme, že dokážeme více, než jsme si mysleli. To posílí naši víru jít dál. Objevujeme nové a nepoznané oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Získáváme zkušenosti.

Záleží na tom, jak na zkoušky zareagujeme. Kdo je nepřijme, možná se mnoho nenaučí a jenom zahořkne, zatrpkne. Pokud se ale předci jen snažíme se pokořit a zkoušku přijmout, byť sebetěžší, jednak se nám uleví a jednak právě začne náš nový školící kurz - začneme se učit nové věci.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Kultivace charakteru, Vzory a Etalony

V první části v kapitole „Změna charakteru“ jsme se bavili o tom, že charakter lze měnit.

Zde bych rád zdůraznil, že kultivace je změna charakteru k lepšímu.

Kultivace obecně, je proces, kdy se něco rozvíjí a zlepšuje za poskytnutí vhodných podmínek.

Lidé se snaží již po dlouhou dobu šlechtit rostliny, aby tyto rostliny byly užitečnější, aby měly větší úrodu nebo více účinných látek. Člověk má nesrovnatelně větší potenciál, než jakákoli plodina. Kolik z nás pečuje o svůj charakter s cílem zušlechtit ho a s cílem přinést drahocenné plody jak sobě, tak lidem kolem sebe ?

Pamatuji si, jak jsme s mojí ženou jednou byli v cizině na jedné duchovní události. Šli jsme po schodech a potkali jsme se tam s jiným manželským párem, který šel proti nám. Neznali jsme se. Měli jsme tendenci se jen běžně pozdravit a jít dál, ale najednou jsme měli určitý pocit, že nemůžeme pokračovat, že se máme zastavit a pozdravit se s těmi lidmi více a zeptat se, jak se mají. Byli starší než my, usmívali se. Ne strojeně, ne uměle. Usmívali se vřele, srdečně. Ten úsměv vycházel někde hluboko z nich. Vyměnili jsme si jen několik krátkých přátelských vět, rozloučili jsme se a pokračovali dál. O pár metrů dál jsme se s manželkou zastavili a oba se podívali jeden druhému do očí trochu zalitými slzami a ptali jsme se navzájem „co tohle bylo ???“. Oba jsme cítili to samé, něco nádherného, hlubokého, čistého. Byl to okamžik trvající několik vteřin, ale vryl se do mé duše tak hluboko, že i po několika letech je tento zážitek stále velmi „živý“. Později jsme se dozvěděli, že jsme se potkali s manželi, kteří jsou známí svým láskyplným projevem. Byl to projev kultivovanosti, zušlechtění. Nebyla to slova něco popisující, byl to zážitek stavu ducha. Kdyby mě to někdo jenom vyprávěl, dosadil bych si do jeho vyprávění to, co jsem dosud zažil nejpodobnějšího. Ale já jsem to zažil a moje „vize“ o lásce a laskavosti byla posunuta dál. Tam, kde před tím nebyla. Ten prožitek byl nesrovnatelně hlubší, než všechny předchozí prožitky. Lze v takových prožitcích jít ještě dál ? Existuje ještě něco více, o čem nevíme, protože jsme to zatím neprožili ? Nezapomínejme, že nevíme, co ještě nevíme.

„Etalon“ je pojem užívaný v metrologii (obor zabývající se měřidly). Etalon slouží jako vzor pro nějakou veličinu, třeba jednotku délky 1 metr. Etalon je to nejpřesnější a nejvěrnější ztvárnění veličiny. Je to vzor, vůči kterému se vztahují (porovnávají) všechna ostatní měřidla. Měřidla se porovnávají s etalonem a vyhodnocuje u nich se míra jejich shody.

Máme kolem sebe vzory pozitivních charakterů ?

Je jich v naší společnosti dostatek ?

Jak se k lidem s pozitivně rozvinutým charakterem naše společnost typicky staví ?

Když si uvědomíme jednotlivé charakterové vlastnosti, můžeme přemýšlet ve dvou úrovních:

  • vyskytují se tyto negativní nebo pozitivní vlastnosti u mne ?
    1. pokud mám negativní vlastnosti, jak se jich mohu zbavit ?
    2. pokud nemám pozitivní vlastnosti, jak je mohu získat ?

V této úrovni se bavíme o „mám / nemám“ a „zbavit se/ získat“.

  • Do jaké míry jsou moje vlastnosti rozvinuty ?

V této úrovni se bavíme o „míře“ rozvinutí.

Už jste někdy zkoušeli měřit míru vaší trpělivosti, lásky, píle … ? Jde to špatně :-). Na druhou stranu, naše děti měří naši trpělivost rádi a často :-).

Tak teď zase vážně: je to dle mého názoru v podstatě nezměřitelné. Ale na druhou stranu běžně v životě říkáme „vím, že bych měl být laskavější“ a podobně. V této větě je vyjádřeno, že by něčeho mělo být „více“, větší míra. V našich životech se často bavíme o míře našich vlastností a přejeme si něčeho více a něčeho zase méně.

„Lidé se prý nemění. Já se snažím nebýt stejný. Naopak být každý den lepší.“ herec Jan Tříska

Je důležité si uvědomit, že v rámci jednotlivých charakterových rysů se můžeme bavit o míře jejich rozvoje, i když je ve skutečnosti měřit moc neumíme. Pokud se ale bavíme o „míře“, dává to smysl pouze, pokud máme s čím porovnávat. Pokud máme nějaký etalon. Může jakýkoli člověk o sobě prohlásit, že je etalonem lásky ? Nebo etalonem jakékoli jiné vlastnosti ? (Ve smyslu, že tuto vlastnost má plně rozvinutou). Osobně si myslím, že to není možné. Ale můžeme, tak jako například herec Jan Tříska, si říci, že každý den můžeme být lepší. Jak se to pozná? Jak se to projeví ?

Když se příští den zase vyskytne nějaká další situace, kde se může projevit naše (pozitivní i negativní) vlastnost, můžeme se na tu situaci soustředit a zkusit ji zvládnout lépe než včera.

V pohádce „Pyšná princezna“ jednoho rána květinka přeci jenom neuvadla - a zůstala hrající melodii. To byl pokrok. Ale nepřišel hned a nepřišel sám. Předcházelo mnoho neúspěšných pokusů, kdy sice jakási touha byla, ale staré návyky byly ještě dost silné na to, aby zahubily vzrůstající touhou po něčem lepším, než po sebestřednosti.

Do jisté míry můžeme změnu měřit tím, že vidíme četnost (častotu) naší úspěšnosti, neboli jestli častěji vidíme, že se nám něco daří naplňovat, nebo častěji nedaří.

To, co ke změně nejvíce potřebujeme, je naše vnitřní motivace. Jak moc silná je naše vnitřní touha. Jak moc chceme, -ale pozor, ne jak chceme rozumem, ale jak moc chceme našim srdcem. Jak moc to vyvěrá ze samého středu nás, z našeho opravdového nitra. Věřím, že přirozeností člověka je, že touží po dobru. Otázkou je, jak tato naše touha je velká a jak moc se nechá nebo nenechá zadusit vlivy kolem nás.

Je tu ale ještě jeden problém. Růst v jednotlivých vlastnostech můžeme jenom do té míry, jakou o nich máme naši vizi, naši představu.

Když se zeptáte lidí kolem sebe, aby vám popsali největší možnou míru lásky, budou mít každý asi jiný názor, což je v pořádku. Kde ten názor vzali ? Na základě svých vlastních zkušeností a prožitků. Pokud vám někdo popíše svůj prožitek, budete ho prožívat stejně ? Nebudete. Budete ho prožívat jinak - po svém. I kdyby vypravěč použil ta nejvýstižnější a nejnádhernější slova, která v daném jazyku existují, budete to stejně naprosto nedostatečné vůči tomu, co mohl cítit. A navíc, i pod těmi nejkrásnějšími slovy si my osobně nakonec budeme schopni představit jenom to, co jsme zažili my sami. Nic víc. Osobní zkušenosti a prožitky jsou nepřenosné.

Ať jsem zkoumal sebevíce, pátral po etalonech kolem sebe, ač ve svém okolí mám mnoho různých silných vzorů, které motivují a povzbuzují, vždy jsem nakonec skončil u jednoho - u osoby Ježíše Krista. Jeho život byl výjimečný v mnoha směrech. Jeden rozměr, který za sebou zanechal, byl etalon charakteru a z toho vyplývajících charakterových vlastností. V každém okamžiku projevoval plnou míru všech ctnostných rysů. Pokud nerozumíte tomu, co zde zmiňuji, čtěte záznamy o jeho životě s otázkami „Jaké vlastnosti se na něm projevovaly ?“ a „V jaké míře ?“. Projevoval soucit ? Ano. Pomáhal v utrpení prostých lidí ? Ano. Byl trpělivý ve svých trápeních ? Ano. Byl Pokorný ? Ano. Odpouštěl ? Ano. U všeho je odpověď „ano“. A vždy, ne jenom někdy, na rozdíl od nás. Pro mne osobně je etalonem.

Pokud člověk alespoň na zlomek sekundy pocítí alespoň malou část lásky Ježíše Krista, změní ho to. Zažije sladkost a štěstí, které se jinde najít nedá. Vize se rozšíří daleko za všechny předpokládané obzory a člověk v údivu a pokoře zůstává sám se sebou, aby začal tušit, že není ničím, ale zároveň, že může být naplněn vším.