Charakter člověka

Termíny na povrchu a pod povrchem

Jedním důležitých faktorů, proč ve společnosti vzniká zmatek je buď posun obsahu termínů nebo jejich vyprazdňování.

Řekneme-li jakékoli obecné slovo, například „auto“, každý si začne pod tím obvykle představovat něco jiného (bavorák, tunning, moje popelnice, řidičák, pokuta, dodávka, technická, červený sporťák, autohavárie, smrt, …). Jak je to možné ? Na základě našich dosavadních zkušeností, znalostí a názorů se nám v hlavě objeví asociace. Pokud se s nějakým termínem (v rámci komunity, kde se nalézáme), aktivně nepracuje, nepředává se aktivně jeho obsah s příslušným vysvětlením a může dojít k jeho významovému posunu nebo dokonce k jeho vyprázdnění. Další možností může být také cílená manipulace s termínem nebo jeho obsahem.

Podobně si budeme každý z nás jinak představovat i jednotlivé charakterové vlastnosti nebo hodnoty. Například pod pojmem „láska“ si každý představí tu „svoji“ verzi. Je nějaká verze „ta správná“ ? Nebo máme jenom každý tu svoji pravdu ? Co je na povrchu (naše představa) a co je pod povrchem (realita) ?

A tak používáme mnohdy (pokud vůbec) termíny různých charakterových vlastností a rysů a máme o nich nějakou představu (nebo taky ne). Otázkou je, jestli naše představa (pochopení) je dostatečně hluboké (co znamená termín pod povrchem), nebo je to je to představa povrchní, kterou vlastně v životě ani neumíme řádně použít ? Pokud jsme jenom na povrchu, nevíme, co ještě nevíme (co se skrývá ve větší hloubce). Jsme-li na povrchu, netušíme, co je v hloubce. Bez prohlubování našeho poznání to nikdy neobjevíme.

Nebezpečí formalizmu aneb hlazení kostry krávy

Jedna z nebezpečných věcí je, když se nějaký termín, nebo celá myšlenka často opakuje a my si zvykneme jí slýchat již jen jako formu a nenápadně se nám začne vytrácet obsah. Zfrázovatí nám v našich uších, v naší mysli. Začne se oddělovat obsah - vnitřní chápání toho, co to vlastně znamená (a v tom i někdy zakódovaná motivace proč něco dělat nebo nedělat), a zůstává jenom termín samotný - obal, možná s nějakým pozůstalým závanem obsahu. Tady je další nebezpečí: pozůstalý závan na obalu můžeme vnímat jako ještě stále „čerstvý“ a „plně funkční“ obsah. Tak trochu Syndrom uvařené žáby. Nevšimli jsme si, že místo živé dojné krávy už hladíme jenom její kostru (obsah se rozložil a zmizel).

Nefunguje podobně i naše morálka a výchova ? Pokud my sami dostatečně do hloubky nechápeme podstatu a nesnažíme se ji aktivně udržovat živou, můžeme časem sklouznout do formalizmu.

• „Mami, a proč vůbec musím zdravit, když někam přijdu ?“
  • „Je to slušnost synku, víš.“
• „A co je to slušnost?“
  • „No, víš … Jak bych Ti to řekla ? No prostě se to tak dělá !“

Podobně:

„Mami, pořád někomu děkovat mě nebaví, je to trapný.“

„Takovou hračku Ti nekoupím, je to příšera.“

Je to jenom naše staromódnost, jenom naše zkostnatění, neochota nebo neschopnost překročit svůj vlastní stín a jít s dobou, nebo to někdy je také pozvolné opouštění starých dobrých osvědčených hodnot, které ale naneštěstí neumíme pojmenovat, vysvětlit a obhájit, ale ještě je alespoň podvědomě cítíme, že to je správně ? Nehladíme kostru krávy ? A pak někdo zaútočí, že pocházíme z doby kamenné, že dnešní době nerozumíme, že doba už někde jinde a my, i s tou naší kostrou, slušně řečeno, ať se jdeme vycpat.

Nevšimli jsme si, že nám kráva umřela, i když na ní stále tak nějak spoléháme a ze setrvačnosti ji hladíme.

Nevyužívá náhodou někdo naší odumřelosti k tomu, že začíná překrucovat ústavu, zákony a „obvyklé“ zvyklosti, které jsou „přeci jasné“ a nikoho by nenapadlo je narušit ? Ale pak se tu objeví narušitelé, natolik arogantní, že nás to až zaskakuje, lapáme po dechu a začínáme si uvědomovat, že nějak vlastně ani neumíme správně popsat a obhájit, proč narušitel dělá věci opravdu nesprávné a proč my bychom měli být v právu, i když to tak nějak někde v sobě uvnitř cítíme …

Máme minimálně dvě možnosti. Buď budeme schopni krávu vzkřísit a vysvětlit, že je to hodně užitečné zvíře a že bez krávy by nebylo ani mléko ani maso, ale ani naše kabelky a potahy sedaček v autech … Nebo jenom zaskočeně zalapáme po dechu, trochu se zastydíme, protože přijmeme roli hlupáka, který hladí kostru krávy a neví proč. Roli hlupáka, který na obsah už zapomněl a sám uvěřil tomu, že tu celou dobu vlastně žil v nějakém pomýlení.

Jednou jsem šel po jedné ulici v Praze a všiml jsem si staré tabulky na zdi. Stálo tam: „Zde padli za vlast. Čest jejich památce.“ Dle dalších údajů na tabulce šlo o dva mladé lidi, kteří padli den před ukončením druhé světové války. O den se nedožili svobody, na kterou čekali dlouhých 6 let. Slovo „padnout“ se na tabulkách tohoto typu používá a prostě mi to už nějak zfrázovatělo. Ale ten den jsem si tu tabulku přečetl nějak jinak. Ten den jsem na chvíli uviděl ty dva mladé lidi, kteří na ten chodník opravdu „padli“. Jejich těla se zbortila a padla k zemi a oni opustili tento svět. Stál jsem chvíli na té ulici a pocítil jsem hořko v krku. Najednou jsem cítil trochu více obsah, který se skrýval za formálním sdělením. Místo nic neříkající fráze se začal vynořovat obsah.

Míjíme takové věci, a jakoby nám to nic neříká. Jejich obsah nás míjí, jako by neexistoval. Jen dva anonymní lidé, se kterými se něco stalo - „ale já mám teď jiné starosti !“.

Znehodnocení pravých obsahů slov

Jiný příklad, jak jeden jediný veřejný činitel měl vliv na celou společnost. Již je to více let, kdy měl onen politik během voleb na svých billboardech slogan „Myslím to upřímně“ ale zároveň vyšlo najevo, že si koupil luxusní byt, aniž by byl schopen vysvětlit zdroj peněz, za který byt pořídil. Několikrát přitom měnil výpovědi, kde k penězům přišel. Nakonec rezignoval. Od té doby nebylo možno na veřejnosti prohlásit „Myslím to upřímně“, i když jste to upřímně opravdu mysleli, protože už tomu nikdo nevěřil, jen se každý zasmál. Zajímavé je, že tenkrát k rezignaci stačila diskuze o jednom luxusním bytě a nevyjasněných zdrojích. Jaký pokrok jsme od té doby udělali ! Od té doby probíhají podvody a machinace v mnohanásobně vyšších částkách a nikdo neodstupuje. Případně odstoupí, ale po nějaké době se vrací a tváří se, že to je minulost, že se polepšil, změnil … A mnohým z nás to už nevadí, už jsme si jaksi zvykli. Není zde dobře vidět „Syndrom uvařené žáby“ ? (viz princip v kapitole „Syndrom uvařené žáby“).

A tak se ptám: termíny jako například pravda, láska, čestnost, poctivost, slušnost, pýcha, pošetilost, závist, … rozumíme jim ? Chápeme do hloubky jejich obsah ? Jsme schopni je vysvětlit ? Jsme schopni obhájit, proč dobré je dobré ???

Až teprve pokud rozumíme podstatě termínů, začínáme být schopni je efektivně používat. Intuitivní používání termínů je také dobré (rozhodně lepší než nic), ale má určitá omezení a nese s sebou riziko, že se nám jejich obsah vyprázdní a odcizí. Pak se může snadno stát, že to, na čem stojíme, odvrhneme od sebe pryč jako cizí a zbytečné.