Překážky a zkoušky v našem životě

Největší rozvoj našeho charakteru (a tím i charakterových vlastností) nejčastěji nastává při těch nejtěžších zkouškách, kdy ze sebe vydáváme daleko více, než když jsme v pohodlí a klidu. Je přirozené, že toužíme po klidu a pohodlí. Netoužíme (alespoň ne většinově) po problémech a krizích. Toužíme po harmonii, ale zdá se, že je náš život naplněn různými problémy a strastmi. To jsou veliké příležitosti k růstu a odhalování nových dimenzí, o kterých jsme vůbec netušili.

Můžete si zkusit vzpomenout na těžké chvíle vašeho života a přemýšlejte, jestli jste se během těch chvil náhodou nenaučili něčemu novému nebo nepostoupili skokově kupředu v dalším vývoji.

Během krizí zjišťujeme často svoje slabiny. Pod tlakem se začneme hádat. Pod tlakem zalžeme. Pod tlakem začneme druhým ubližovat. Náš charakter vyplouvá na povrch, vybarvuje se.

Občas říkám: „Když chodíte po poušti, nemáte pocit, že by vám nějak mělo vadit, že neumíte plavat. To se ale rychle změní, když dojdete k první řece.

Mnozí z nás buď prožili sami, nebo alespoň slyšeli z vyprávění, jak někdo přeskočil zeď, kterou by normálně ani nepřelezl. Jak vyšplhal na strom před divočákem, ani sám nevěděl jak, a pak ani nebyl schopen sléz dolů.

V pohodlí běžného života nerozvineme náš potenciál. Neobjevíme, co v nás dřímá. Nejde ale jen o objevování, ale o to přidržet se objeveného, použít to pak v životě. Tím může vzrůst naše schopnosti překonávat více v budoucnu a být užitečnější druhým v překonávání jejich překážek.

Když žijeme tak nějak setrvale a poklidně a přijde na nás nějaká nečekaná událost, jsme nuceni reagovat. Když přijde vážná nemoc, obvykle se nám začnou velmi rychle přeskupovat hodnoty. Jeden kolega z jiné firmy a z jiného státu holdoval veselí života, ale byl i vystaven stresu z vysokého pracovního nasazení. Trvalo to roky. Pak dostal infarkt. Zastavil se. Byl rád, že přežil. Přestal kouřit. Alkohol jen občas. Po delší rekonvalescenci začaly vycházky s manželkou do přírody. Začal si cenit života jinak. Opět si začal užívat života, ale jinak, než jak to bylo před tím. Překvapilo mě, jak se vzhledově změnil. Kromě toho, že výrazně zhubnul, z něho nyní zářila pokora, radost a vděčnost, že dostal ještě jednu šanci. Kdyby se toto nestalo, pravděpodobně by pokračoval ve staré stylu, který byl výrazně jiný. Ale za ten nový styl byl nyní velmi vděčný. Byl lepší, než ten předchozí. Kdyby mu ale někdo teoreticky před infarktem vyprávěl, že by mohl žít radostněji, neuvěřil by, neslyšel by, nezměnil by se. Teď už ví. Ví, co před tím nevěděl. Nevěděl, že může žít mnohem radostněji a šťastněji. Viz princip a kapitola „Nevíme, co ještě nevíme“.

Před pár lety jsem měl úraz na prstech pravé ruky a léčilo se to pomalu, obzvlášť obnovení pohyblivosti a citu. I v tomto období jsem musel řešit nejrůznější opravy doma ji jinde. V jedné takové situaci jsem potřeboval v autě zašroubovat matičku a šroubek do sebe a to ve velmi nevhodné pozici, se zalomenýma rukama a dokonce bez možnosti se dívat, tedy jenom pohmatem. Byla to pro mne v té době výzva. Nešlo to a nešlo to, čas utíkal. Asi po půl hodině neúspěšných bojů, kdy mě matička vypadávala z prstů a zakutálela se na jiné nedostupné místo, jsem začal ztrácet trpělivost. Nicméně odložit jsem to nemohl, blížil se čas, kdy jsem s autem potřeboval odjet. V tu chvíli mě napadla myšlenka - „Co kdyby Ti teď šlo o život ??? Zašrouboval bys to ?“. Ta myšlenka se v mé mysli objevila dost realisticky, až sem byl překvapený jak. K mému překvapení jsem byl schopen se do té situace (že mi jako jde o život) na chvíli vžít. Byl jsem překvapený, jak se vše změnilo. Přestal jsem být netrpělivý, rozzlobený a opustila mě pochybovačnost, že to už nedokážu. Místo toho se objevila ve mne velká soustředěnost, koncentrace, odhodlání a víra. Zatímco před tím jsem více jak půl hodiny bojoval neúspěšně, najednou to bylo během několika sekund vyřešené. Do mého života přišla nepříjemnost, ale díky ní jsem získal významnou zkušenost, objevil jsem nové možnosti, nový potenciál. Dozvěděl jsem se to, co jsem před tím nevěděl. A obohatilo to můj život.

Překážky a výzvy v životě se nám většinou nelíbí. Komplikují nám náš pohodlný, nízkoenergetický stav, stav s minimálním možným úsilím. Nutí nás do velké investice a velkého úsilí. Mobilizují nás. To může změnit náš charakter, naše srdce. Zjistíme, že dokážeme více, než jsme si mysleli. To posílí naši víru jít dál. Objevujeme nové a nepoznané oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Získáváme zkušenosti.

Záleží na tom, jak na zkoušky zareagujeme. Kdo je nepřijme, možná se mnoho nenaučí a jenom zahořkne, zatrpkne. Pokud se ale předci jen snažíme se pokořit a zkoušku přijmout, byť sebetěžší, jednak se nám uleví a jednak právě začne náš nový školící kurz - začneme se učit nové věci.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svědomí

Svědomí jsou pocity, které k nám přicházejí a pomáhají nám rozpoznávat, jestli to, co jsme udělali, děláme nebo se chytáme udělat, je dobré nebo nedobré, správné nebo nesprávné. Svědomí má každý člověk. Děláme-li to, co je dobré, máme klid svědomí. Děláme-li to, co není dobré, hlas svědomí se v nás začne ozývat. Zrovna jako naše tělo pociťuje bolest ve stavu narušení nebo ohrožení, náš duch registruje tento hlas v případě ohrožení nebo narušení našeho ducha, varování před špatnou volbou.

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ píše o svědomí toto: „Protože pracuji v různých částech světa s odlišnými kulturami a náboženstvími, měl jsem možnost vidět, jak se toto univerzální svědomí znovu a znovu projevuje. Určité hodnoty, smysl pro to, co je férové, čestné, respekt a přispění, jsou nadčasové, přesahující jednotlivé kultury a věky, a jsou evidentní - stejně jako skutečnost, že nemůžeme vytvořit vztahy naplněné důvěrou, nejsme-li důvěryhodní.

Záleží ovšem na tom, jak s touto schopností zacházíme. Svědomí lze jak na jednu stranu zjemňovat (zvyšovat citlivost) tak i na druhu stranu otupovat (snižovat citlivost). Rostoucí znalostí se navíc rozšiřuje rozsah, kde svědomí působí.

Otupování hlasu svědomí

Pokud se dostaneme do situace, kdy se hlas našeho svědomí ozve a varuje nebo nabádá, ale my ho neposlechneme, začínáme si vytvářet určitou imunitu, určitou formu hluchoty vůči tomuto hlasu. Hlas svědomí s každým dalším odmítnutím slábne. Proto jsou někteří jedinci značně otrlí a odolní a lidé, kteří naopak svědomí následují, se často diví, jak to, že s dotyčnými lidmi svědomí „nepohne“.

Můžeme se rozhodnout, že nadále nebudeme respektovat hlas svého svědomí - cílevědomě, abychom ho v sobě potlačili, s úmyslem později se odvolávat na to, že žádné špatné svědomí necítíme a tudíž se necítíme vinní. Jenže byl okamžik, kdy hlas našeho svědomí ještě slyšet byl, ale my jsme se rozhodli jednat proti němu. To byl okamžik, kdy jsme ještě věděli, že svědomí máme, ale rozhodli jsme se ho nerespektovat.

Nerespektování svědomí je forma lži sama sobě - nerespektujeme pravdu, se všemi důsledky, které na to jsou navázané (viz kapitola „Respektování pravdy a Iluze“).

Přehlušování hlasu svědomí

Protože hlas svědomí neodchází zase tak rychle a po určitou dobu ještě pokračuje ve varování (máme špatné pocity), může to být pro toho, kdo je předem odhodlán neslyšet a neuposlechnout, doba poměrně nepříjemná. Pokud „hlas“ slyšet nechceme, můžeme se snažit si od něho odpomoci přehlušením něčím hlučnějším. Někdo se neustále obklopuje hudbou, někdo hlučnou společností a zábavou, někdo alkoholem nebo těžkou dřinou, někdo adrenalinem. Možností je mnoho.

Zjemňování hlasu svědomí

Kromě běžného respektování svědomí (ve smyslu někdy více, někdy méně = „zlatý český střed - nic se nesmí přehánět !“), se můžeme snažit své svědomí opravdu respektovat a řídit se jím. Pokud se snažíme respektovat své svědomí, respektujeme sami sebe. Můžeme být na sebe upřímně hrdí (ne pyšní). Pomáhá nám to udržovat zdravé sebevědomí, nebo naše poškozené sebevědomí léčit. Máme ze sebe radost. Můžeme se zpříma dívat druhým lidem do očí, i do svých vlastních očí v zrcadle. Nemáme se za co stydět. Mezi lidmi s čistým svědomím roste důvěra, spolupráce a harmonie.

Zjemňování citlivosti vůči hlasu svědomí vede k rostoucímu poznání.

Každý z nás máme zodpovědnost, jak se svým hlasem svědomí budeme nakládat.

Prosím, dobře zvažme následující:

Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Kde je nadefinováno, co to znamená „na svou čest“ ? Jak tomu kdo rozumí ? (takový závazek je schopen plnit jednotlivec jen podle míry svého pochopení).

Proč tam vůbec takový požadavek je ? Pokud se všeobecně svědomím a ctí již dávno nezaobíráme, neměl by být z tohoto slibu takový požadavek vyjmut ?

Jakou míru čestnosti má konkrétní prezident ?

Jakou měrou funguje svědomí konkrétního prezidenta ?

Změřit se asi moc nedá, ale lze ho alespoň trochu odhadnout z chování, výroků, reakcí atd. Co když hlas svědomí je u daného kandidáta nebo přímo úřadujícího prezidenta utlumen a otupen, místo co by byl zjemňován a zcitlivován ?

Senátorský a parlamentní slib

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Jak jsou na tom ohledně dodržování tohoto slibu naši poslanci a senátoři ?

Kolik z nich je takových, kteří naplňují svůj slib ?

Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.“ Václav Havel (Letní přemítání).

Není dost dobře možné řídit zemi ku prospěchu všech občanů a přitom nerespektovat svoje svědomí. Pokud prezident, předseda vlády, ministři, poslanci a senátoři se nebudou soustavně řídit svým svědomím, nebudou řídit záležitosti země pro blaho lidu. Jak chtějí při tak složitém světě nalézt pravdu, nalézt optimální řešení pro všechny, ohledně školství, zdravotnictví, vědy, průmyslu, zemědělství, atd., pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Ale pokud my, řadoví občasné, se nebudeme řídit naším svědomím, nebudeme schopni vygenerovat dobré politiky ze svých řad, případně nebudeme je schopni rozpoznat skrze naše brýle zamlžené iluzemi.

Jak mohou dobře řídit rodiče svoje rodiny, pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Z dlouhodobého hlediska všechno, co není řízeno svědomím, skončí špatně. To je princip. Svědomí vede k dobrému. Respektováním svědomí dobro sílí a rozrůstá se. Nerespektování svědomí nutně vede k realizaci nedobrých věcí, k jejich rozšiřování, růstu a posilování.

Politik, který na veřejnosti očividně lže a popírá pravdu, porušuje svůj slib a nemá oprávnění ve svém úřadu pokračovat.

Pokud to jako společnost tolerujeme, nebo dokonce oslavujeme, je to ukazatelem toho, že ani naše svědomí není v pořádku, že sami jsme nemocní, že náš charakter je v rozkladu.

Svědomí je úžasný nástroj, který pomáhá člověku, aby se choval pokud možno co nejlépe, ale aby to přitom bylo úměrně jeho vlastním možnostem. Svědomí je jako plováček, který se udržuje na své vlastní individuální hladině. Nikoho s nikým nesrovnává, nikomu neubližuje. Pokud srovnává, tak jen současný stav daného člověka s jeho potenciálem, s jeho možnostmi, kde by právě mohl být. Funguje tak trochu jako rehabilitace na obnovu hybnosti končetiny třeba po úraze. Fyzioterapeut se snaží po určitých malých krůčcích zvyšovat hybnost (ale tak, aby nás to nebolelo a aby nám to neuškodilo), ale na druhou stranu s určitým tlakem nebo tahem se nám snaží pomáhat tak, aby naše schopnost pohybu se zvětšovala, a nakonec, pokud možno, aby se obnovila do původní (maximální možné) míry. Aby se i náš život obnovoval a byl co nejlepší, o to pečuje svědomí, dáme-li mu ovšem prostor.

Pokud těmto principům nebudeme dobře rozumět a nebudeme je respektovat, přijde čas, kdy je prohlásíme za zastaralé a zbytečné a vyhodíme je z okna. Bude to stejně tristní a naivní rozhodnutí, jako si odsouhlasit, že gravitace neexistuje a že se jí řídit nebudeme ...  Jsme nepoučitelní a stále si ve své nabubřelosti řežeme větev pod sebou samými a přitom křičíme, že se bez nějaké hloupé větve samozřejmě hravě obejdeme ...