Odpuštění

Odpuštění, nebo chcete-li odpouštění je jeden ze zásadních principů.

Někdy to vysvětluji pomocí následujícího příkladu. Představme si, že každý z nás je umístěn na takovou malou lodičku, právě tak pro jednoho, a plaveme po veliké vodní ploše. Možná že máme svůj cíl, kam bychom chtěli doplavat. Dále si představme, že kolem nás plavou další lodičky se svými pasažéry, s některými nekomunikujeme a jen se mineme, s jinými ano. Pokud komunikujeme, může se stát situace, že nám ten druhý udělá něco (ať již záměrně nebo ne), co se v našich očích bude jevit jako nespravedlivé, špatné, budeme pociťovat křivdu a podobně. Některé věci se mohou stát řekněme náhodně a nebudou ani navázány na jiného člověka a nebudeme schopni pochopit, proč se vůbec staly. Jenom budeme pociťovat křivdu a nespravedlivost. Pokud si tyto pocity a postoje necháme v sobě, vytvoříme si vůči tomu člověku nebo události, nějaké emotivní pouto. Budeme-li se často k této křivdě vracet v naší mysli, může se stát, že tyto pocity budeme dokonce vyživovat a mohou narůstat. Může se v nás hromadit zášť, nenávist, pocit ukřivdění a nespravedlnosti, plánování pomsty, odvetného boje atd. Všimněte si, co se ve skutečnosti děje: pokud necháme tyto negativní myšlenky rozvíjet, naše mysl tím bude naplněna. Kudy chodíme, tudy to řešíme - „Syčák, Darebák, …!“. Ve skutečnosti jsme jakoby vyhodili z naší lodičky silné lano s mohutnou kotvou, která spadla do člunu našeho „nepřítele“, případně na ostrov nežádané události. Zastavili jsme se v naší plavbě ! Upoutali jsme se ! Zapomněli jsme na náš cíl a místo co bychom pokračovali v plavbě původním směrem, stojíme a věnujeme se „novému objektu“. O to více je pak situace bizarní, pokud náš domnělý „nepřítel“ nám uškodit nechtěl a prostě jenom shodou náhod se stalo něco, co si my interpretujeme jako jeho plán a útok. Ten člověk už na to mohl dávno zapomenout, ale v nás mohou po dlouhá léta zůstávat hluboké stopy pocitů křivd a naše mysl je stále na ukotveném laně.

Jak by to bylo hrozné, a pro některé to může být i realita, pokud takových křivd se hromadí více, pokud přichází jedna za druhou. Co se děje s naší lodičkou ? Je plně uvězněna kotevními lany. Nemůže dál, nemůže se ani pohnout. Mysl je plně zaměstnaná křivdami všeho druhu. Ztratili jsme naši svobodu. Stali jsme se otroky přivázanými silnými lany. Paradoxně, ta lana jsme si vytvořili my sami.

Občas jsem slyšel od některých lidí ohledně odpuštění něco jako: „Já už jsem mu dávno odpustila. Ale nikdy mu to nezapomenu !“ Jak hluboká iluze, jak hluboký omyl. Skutečné odpuštění znamená přeseknout kotevní lano. Existuje-li více lan, tak přeseknout všechna, každé z nich individuálně. Skutečné odpouštění znamená, že si i po mnoha letech sice můžeme ledacos pamatovat, ale při vzpomínce na tu událost to v nás již nevyvolává jakékoli negativní pocity. V naší mysli zůstává klid. To je ten stav, kdy naše lodička má opět svoji svobodu a pokračuje za svým cílem.

Je neodpouštění nebezpečné ? Ano, velmi. Kromě toho, že ohrožuje dosažení našeho vlastního cíle, bere nám navíc kapacitu dělat dobré věci okolo nás a ještě se můžeme snadno stát zdrojem dalšího zla v podobě odplat, naschválů, bojů, ... .

Co potřebujeme k odpuštění ? Stalo se mi několikrát, že jsem opravdu pociťoval křivdu. Zápasil jsem sám se sebou, snažil jsem se tomu člověku odpustit, ale pocit úlevy nepřicházel, emoce se vracely s příslušnými postoji: „Proč tomu člověku vůbec chci odpustit ? Vždyť je to padouch ?“. Při jednom takovém rozjímání ke mně přišla myšlenka: „Musíš na něm najít nejprve něco dobrého.“ Moje první reakce byla, že na něm se nic dobrého rozhodně najít nedá … Moje mysl dále vřela. Uklidnění nepřicházelo. Nakonec jsem se ale pokořil, vzdal jsem se všech výkřiků mé duše, aby nastalo ticho a až pak, v tom tichu, jsem si toho člověka začal být schopen představovat v jedné dobré situaci. Snažil jsem se pokračovat a představovat si další situace, kde on dělá dobré věci. Byl jsem překvapený. Začal jsem ho vidět jinak, začal jsem připouštět, že kromě toho, že udělal něco špatného, má potenciál dělat i něco dobrého. Uvědomil jsem si „Je to dobrý člověk !“ Začal jsem k němu pociťovat pravou lásku, přání dobra. A právě teprve v tu chvíli spadly otěže z mé hlavy a z mého srdce, mohutné kotevní lano zmizelo a já se vrátil na svobodu, přišel klid a mír a já mohl pokračovat dál ve své plavbě a pociťovat opět v sobě radost a svobodu.

Je nanejvýš politování hodné, pokud se veřejně prohlašuje v našich sdělovacích prostředcích, že msta jednoho politika druhému je pochopitelná a že je to přijatelné. Není ! Msta vždy vytváří další problém. Zažehuje další oheň, místo co by ohně byly hašeny, jsou pomstou rozšiřovány. Jak chce politik sloužit národu realizací svých osobních pomst ??? Touha mstít se je velmi sebestředná záležitost. Je to kompenzace svého nízkého sebevědomí.

Je třeba zmínit, že kromě řekněme „běžných konfliktů“ naneštěstí existují skutečně tragické situace, kdy jde o znásilnění, násilí jakéhokoli druhu, dlouhodobé vydírání, týrání. Toto musí být nesmírně těžké a nelze to jakkoli zlehčovat ! Jsou to situace, které nás mentálně doslova drtí a možná bychom raději ani neexistovali. Ale cesta na řešení je jenom jedna. Odpustit.

Četl jsem příběh o jedné věřící ženě, která prožila hrůzy a útrapy koncentračního tábora, ale přežila a povedlo se jí z těchto hrůz mentálně vymanit a tak cestovala a veřejně vyprávěla o svých zážitcích uzdravování mysli a odpuštění. Na konci jedné takové přednášky za ní přišel jeden muž - její bývalý nacistický dozorce, děkoval jí za její přednášku o odpuštění a podával jí ruku … Ta žena popisovala, co se v ní začalo odehrávat.

„Natáhl se a chtěl mi potřást rukou,“ vzpomíná Corrie. „A já, která jsem tak často kázala … o tom, jak je potřeba odpouštět, jsem držela ruku u těla.

Jak se ve mně bouřily zlostné a pomstychtivé pocity, ihned jsem si byla vědoma jejich hříšnosti. … Pane Ježíši, modlila jsem se, odpusť mi a pomoz mi, abych odpustila jemu.

Snažila jsem se usmát a pokoušela jsem se natáhnout ruku. Ale nešlo to. Nic jsem necítila, ani sebemenší záchvěv vřelosti či lásky. A tak jsem se znovu v duchu pomodlila. Ježíši, nedokážu mu odpustit. Dej mi své odpuštění.

Jakmile se naše ruce setkaly, stalo se něco neuvěřitelného. Bylo to, jako by mi paží od ramene až po zápěstí projel proud, zatímco z mého srdce vyvěrala vůči tomuto cizímu člověku láska, která mě téměř celou přemohla.

A tak jsem zjistila, že uzdravení světa nezávisí na našem odpuštění ani na naší dobrotě, ale na Jeho odpuštění a dobrotě. Když nám říká, abychom milovali své nepřátele, dává nám spolu s tímto přikázáním i onu samotnou lásku.“

(Corrie ten Boom, The Hiding Place (1971), 215.)


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rok 2021 - rok změny

Vážení přátelé,

přál bych si, kdyby rok 2021 byl začátkem změn, změn, které povedou k postupnému uzdravování naší společnosti.

Věřím tomu, že jedním ze základních léčebných prostředků je návrat k následování hlasu našeho svědomí. Svědomí nás nejen varuje před špatnými věcmi, ale také nás nabádá k dobrým věcem.

Pokud si chcete o svědomí přečíst pár úvah, můžete zde:

kapitola o Svědomí na těchto stránkách

a zde:

článek o Svědomí na Blogu

Uvědomuji si, že pro některé z nás je snadnější se dívat na schémata a heslovité popisy než popisné texty. Z toho důvodu jsem se rozhodl některé klíčové úvahy z textů převést do „infografiky“, tedy do jednostránkových schémat (v podobě .pdf souborů), které si můžete prohlédnout a případně i stáhnout na odkazech níže.

Stejně, jako to píši i jinde: zde zveřejněné materiály neberu jako dogma, spíše jako podklady k zamyšlení, ke společenské diskuzi a budu rád, když budete přispívat a upřesňovat to, co je zde uvedeno. Pokud vám materiály budou dávat smysl, budu rád, když je budete šířit mezi svými přáteli, aby se více lidí začalo vědomě zamýšlet nad svým vlastním životem a jaký vliv mají na své okolí a potažmo na celou společnost díky tomu, že se nějak rozhodují.

Vliv jednotlivce na celou společnost.  Infografika popisuje, jak jednotlivec ovlivňuje celou společnost podle toho, jaké životní hodnoty si zvolí. Díky tomu vznikají dlouhodobé cykly ve společnosti, vazby a setrvačnost společnosti (otevře se v novém okně):

Vliv jednotlivce na celou společnost.pdf

Význam pravdy - důsledky toho, když si zvolíme nebo nezvolíme pravdu jako svoji životní hodnotu (otevře se v novém okně):

Význam pravdy.pdf

Důsledky našeho aktivního nebo pasivního postoje k životním hodnotám (otevře se v novém okně):

Důsledky našeho aktivního nebo pasivního postoje.pdf

Důsledky osobního rozhodování - máme příležitost převzít zodpovědnost za naše rozhodování (otevře se v novém okně):

Důsledky osobního rozhodování.pdf