Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rakovina společnosti

Onemocnění zvané rakovina se stalo symbolem něčeho velmi nechtěného, symbolem strachu, konce, utrpení a smrti. Onemocnění se šíří, napadá zdravé buňky, podmaňuje si jejich funkci, mění je a likviduje. Postupně ochromuje větší a větší oblasti a stěhuje se v mnohých případech do dalších orgánů těla, až nastává celkový kolaps organizmu a ten začne umírat.

Podvody, úplatky, lhaní, mlžení, tiché domluvy o převodech peněz, zneužívání pozice úředníků, státních zaměstnanců, nečestnost podnikatelů i obyčejných lidí je duchovní rakovina dnešní doby. Naneštěstí, mnozí mají pocit, že toto rakovina není, že to není nemoc, že to není nic špatného, že se s tím dá žít. Dokonce mnozí mají pocit, že se tím žije lépe, než bez toho. To jsou hluboké iluze. Nečestnost jakéhokoli druhu je skutečná společenská rakovina, která celou společnost skutečně rozkládá. Pomalu, ale jistě. To, co se dnes děje na polické scéně není nic jiného, než projevy této nemoci - rozklad zaživa. Rakovina lží, podvodů, úskoků a manipulací prorůstá skrz společnost a nyní nám roste doslova před očima nový nádor na nejvíce viditelném místě - ve vrcholném vedení státu. Kdo mluví pravdu a kdo lže ? Kdo čestně podniká a kdo zakázky provede přes několik dalších spřízněných firem ? Spolu s rozmáhající se nečestností se stejně rychle rozmáhá i všeobecný zmatek, podporovaný navíc ještě dezinformačními servery. To všechno začíná v počátečních drobných skutcích nečestnosti.

Názor, že „nečestnost neškodí“ je opravdu velká léčka. Nečestnost samozřejmě škodí, způsobuje zkázu, působí doslova jako rakovina. Začíná jednou zmutovanou buňkou - jednou nečestností. Ale u té to buňky to většinou nekončí. Jedna buňka na začátku (ta první) nakazí buňky ve svém okolí a tyto buňky šíří nákazu dále. Na začátku se zdá, že to může být maličkost a banalita, jedna kapka vody. Ale tyto kapky se spojují a slévají do pramínků a ty do větších toků a nakonec i řek. Kapku lehce smázneme prstem, ale to řeky ani celým tělem nezastavíme.

Nečestní rodiče přenáší nákazu stejné nemoci na své děti. Stává se to normou, je to „normální“. Ano, stává se to návykem, přesvědčením, stereotypem, nad kterým se již takový člověk nepozastavuje, je to jeho součástí, jeho světem a nevidí na tom nic divného, natož špatného. Naopak, pozastavuje se nad názorem opačným, že je „normální nekrást a nelhat“. Takový názor může považovat za úlet. „Kde jste se tu vzali ? Spadli jste z měsíce ? V dnešní době, aby byl někdo čestný ? To nejde . Nejsem hlupák !“ a podobně. Setrvačnost komunistického pořekadla „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ jak se zdá, stále koluje v našich duchovních žilách.

Ti druzí by krást neměli, ale já na to právo mám.

Jako společnost jsme ve velké části zakonzervováni do „víry“, že krást a lhát se může, že na tom vlastně nic špatného není. Na druhou stranu, když ty samé principy aplikované u našich spoluobčanů začínají zásadním způsobem komplikovat náš vlastní život, už se nám to nelíbí a začínáme se čehosi domáhat. Nelze se izolovat od společnosti, když se mi to zrovna nehodí. Každý jednotlivec je součástí společnosti a spolu s právy jednotlivců musí nastoupit i zodpovědnosti jednotlivců, protože chování jednotlivců vytváří výsledné chování celé společnosti. Nelze jíst dobré věci a přitom akceptovat v jídle i trošku jedu.

Zatímco mnozí žijí ve svém stereotypu a vnímají nečestnost jako normál a standard, nemoc se šíří stále více do státní správy a do vlády. S jídlem roste chuť: „Když se mi minule povedlo toto, zkusím ještě i toto a možná z toho budu mít ještě více.“ Zatímco postoj “já dole si chci jen trochu přilepšit, protože jsem vlastně hrozný chudák, a když si trochu nakradu, nikomu to vadit nemusí“ se zdá být mnohdy „dole“ přijatelný, musíme si uvědomit, že ten samý postoj se však promítá i do všech vyšších vrstev státní správy a politiky, včetně té nejvyšší. Postoj je stále stejný - dole i nahoře, jenom jeho aplikace se přizpůsobují aktuálním okolnostem. A protože se do politiky dostávají nejčastěji ti chytří, mají-li prostor, dokáží časem vymyslet změny v systému tak, aby šlo krást trvale a přitom, aby se na to trvale nepřišlo, nebo nešlo přijít - stačí začít měnit lidi na kontrolních místech, změnit zákony, spolčit se s dalšími lidmi, kteří mají podobně rozloženou morálku a už to běží. „S případnými křiklouny, kteří stále ještě nemají strach z moci těch bohatých a mocných, si nějak poradíme. Což takhle trochu více zatlačit na jejich blízké nebo na ně ? Což takhle uměle vytvořit nějakou kauzu na ně ? Nedaří se ? Nevadí, umíme dávat bomby do aut, umíme si sehnat lidi, kteří dobře míří a neminou. Něco prostě vymyslíme. To by bylo, abychom se u moci neudrželi, když nám to až dosud tak dobře šlo.“ Uměli to komunisté, umí to i současní politici.

Jaká je možnost léčby této společenské rakoviny ? Velmi obtížná, dlouhodobá a bez záruky na uzdravení. Na rozdíl ale od tělesné rakoviny, tato duchovní rakovina je léčitelná VŽDY, ale pod podmínkou vlastního rozhodnutí - vlastní vůle- příjmutí vlastní zodpovědnosti. Bez osobního rozhodnutí je nevyléčitelná.

Léčba trvá obvykle dlouho, protože tak, jako ve všem dalším v duševní rovině, jde o návyky, jde o ohromnou setrvačnost, než se něco pomalu začne měnit - než se začne měnit náš charakter a naše návyky. Na začátku každé pozitivní změny společnosti jsou jednotlivci, kteří mají dostatek duchovní síly, aby upozorňovali, učili, varovali a vysvětlovali. Často jsou většinou společnosti zavrženi, ale alespoň několik málo jednotlivců z jejich okolí to pochytí a pokračují dále. Oficiální vedení společnosti tyto lidi většinou zavrhuje a umlčuje, protože říkají věci, které pro vedení země nejsou příjemné. Vrhají světlo do temných oblastí, kde všichni nečestní chtějí zachovat temnotu, aby svět neviděl to, co není správné.

Tak co - vezmeme na sebe každý tu svoji zodpovědnost a začneme být čestnými ve všech věcech, dokonce i když za to často utržíme posměch ? Mnohdy to není jednoduché, mnohdy to opravdu komplikuje život. Ale obvykle nic hodnotného není zadarmo, bez práce, bez dřiny a námahy. Je to jediná cesta, jak změnit svět, jak zachránit naši společnost a našim dětem zajistit lepší budoucnost - začít u sebe.