Charakter člověka

Pokora a pýcha

Pokora je nesmírně cenný postoj, nesmírně cenná vlastnost.

Přesto, nebo možná právě proto, je v dnešní době tolik zesměšňována a doslova zadupávána do země a věšena na pranýř, jako něco špatného. Jde o hluboké nepochopení. Současná společnost se chová podobně, jako když se tělo zmate a začne autoimunitní reakcí likvidovat samo sebe.

Pokora je brána k poznávání, k růstu a ke štěstí.

Úplná pokora znamená nelpět na ničem, být ochoten vzdát se všeho. Neznamená to asketismus ani fatalismus. Není to vzdát se všeho, ale „být ochoten“ se vzdát všeho, ukáže-li se to za vhodné. Mezi tím je ohromný rozdíl. Důležitost pokory spočívá v tom, že při hledání pravdy jsme každý z nás méně či více v zajetí nějakých iluzí. Nevidíme vždy všechny věci tak, jak opravdu jsou. Občas je vidíme pokřiveně, pokrouceně, dle pokřivenosti našeho srdce, našich mentálních očí. Iluze jsou určitá forma naší osobní interpretace. Být pokorný znamená nelpět na ničem, o čem nemám jasnou znalost, že je to pravda. Pokora je schopnost připustit si, že jsem se mohl mýlit, že se mýlím. Pokora je připravenost přijmout další pravdu i za cenu, že něco jiného musím opustit a třeba to pro mne nebude ani moc příjemné. Pokora je vědomí, že nevím vše a že každý člověk mě může v něčem nějak poučit nebo že může v něčem být lepší než já.

Pokora je zesměšňována, že je jenom pro slabé, ale skutečná pokora je znakem těch nejsilnějších. Zaprvé, není vůbec snadné být pokorný, skutečně pokorný. Nemusí to být krátkodobě výhodné. Vyžaduje to ohromnou vnitřní sílu a uvědomování si své velké vnitřní hodnoty. Člověk s narušeným vnímáním své vlastní hodnoty v podstatě nedokáže být pokorný, nejde mu to a ani jít nemůže. Pokora vyžaduje přiznat si svoje vlastní slabosti a nedostatky a nezhroutit se z toho. Pokud člověk již tak bojuje s vlastním sebevědomím, kde by měl k tomu vzít ještě sílu a přiznat si další svoje slabosti ? A tak se zdá, že někteří reagujeme obráceně: místo, co bychom nejprve vyléčili svá bolavá a nemocná místa a nabrali sílu a zdraví pro něco ještě mocnějšího (čímž pokora bezesporu je), tak raději odřezáváme ze sebe i to málo a tvrdíme, že pokoru nepotřebujeme (protože je nám nepříjemná).

„Milý tasemníku, … Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil?“  (C.S. Lewis Rady zkušeného ďábla).

C.S. Lewis v této větě geniálně vystihl křehkost pokory a jak je snadné o ni přijít.

Rozšíření citace z knihy: „Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom. Propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.“  (str. 62)

Pokorný člověk může být zároveň odvážný a bez strachu.

Když někdo mluví, pokorný člověk z toho může mít užitek, protože připouští, že druhý může mít v něčem pravdu, že může říkat něco užitečného. Pyšný člověk se předem uzavírá, takže i kdyby řečník říkal sebevětší moudra, pyšný člověk s postojem povýšeneckým si předem vkládá do svých uší špunty, aby neslyšel.

Pokorný je ten, který nelpí na sobě, na tom, jak ho vnímá okolí. Vědomí své vlastní vysoké hodnoty (a to není pýcha) dává sílu se nadechnout a ponořovat se do hlubin pokory.

„Řeknou-li ti, že o tobě někdo špatně mluví, nehaj se, nýbrž odpověz: Takže nevěděl o ostatních mých chybách, jinak by nebyl mluvil jen o těchto.“ Epiktétos

Naše tělo má různé potřeby, je dominantní, nějak se projevuje. Má různé touhy, sklony, slabosti. Vnímáme se „já jsem toto tělo“, „já jsem já“. „Já“ vnímám tělo, světlo, tmu, zápach, vůni. Já mám tyto návyky a zkušenosti. Díky tomu každý z nás vnímáme tento svět odlišně, unikátně.  Podle naší výchovy, vzdělání, zkušeností, dispozic, prostředí máme každý velmi osobní a unikátní pohled na svět. Což samo o sobě by ještě nevadilo, kdybychom neměli přirozené sklony pohlížet na svět tak, že očekáváme, že celý svět je takový, jak ho znám a vnímám „já“. Pokud jsme u nás doma byli něčemu učeni, nebo jenom pasivně vystaveni nějakému působení, máme jednak tendenci toto automaticky kopírovat, a jednak očekáváme, že podobně nebo stejně to bude i všude jinde. V určitém věku dítě vnímá svět tak, že jenom to, co dělají a říkají rodiče je správné a je pravda. Závislost dítěte v tomto věku je na rodičích je ohromná a děti mají potřebu kopírovat a vnímat svět očima rodičů, resp, očima těch okolností, které se v jejich prostředí nejdéle vyskytují, co má na ně největší vliv (co nejčastěji vidí, slyší nebo jinak vnímají). To v nich vytváří hlubokou vizi světa, jaký by svět měl být a jaký je. Příklad: pokud doma je dítě opečováváno ze všech stran, všichni kolem dítěte „skáčou“, dítě samo nemusí téměř nic dělat („plný servis je zajištěn“), dítě to vnímá jako standard a tento návyk si přebírá do svého života, a přirozeně očekává, že veškerá komunita v jeho pozdějším životě se k němu bude chovat stejně, jako jeho rodina - v tomto případě, že všichni za něho všechno udělají a on nemusí vůbec nic - a bude to tak vnímat, že je to správně - nebude z toho mít třeba špatný pocit. Naopak začne mít špatný pocit z toho, kdyby se za ním třeba přišli a řekli mu: „tak toto bys měl dělat sám“. Pravděpodobně to popře a bude se divit, co po něm chcete a začne se bránit.

Takový svět je z „mého“ pohledu svět „reálný“, ale z nadhledu to mnohdy realita není, spíše je to iluze.

Našim cílem je vymanit se z tohoto pojetí světa, z tohoto vnímání. Vymaňovat se ze „svého“ světa znamená vymaňovat se z egocentrického světa - moje zážitky, moje chápání, moje pravdy, moje zkušenosti, …

Ale právě proto, že si každý sám se sebou vláčíme ten náš unikátní pohled - svoje vnímání, dostáváme se méně nebo více často do rozporu s druhými lidmi. Každý má ten svůj svět a každý má pocit, že právě to jeho vnímání je to správné.

K sebe-přijetí, včetně našich slabostí a chyb, potřebujeme pokoru.

A právě ve chvíli, kdy jsme ochotní odložit to naše vnímání a začít vnímat z pohledu toho druhého, tak se před námi objevuje zcela nový svět, cizí svět, ne ten náš, a všechno začínáme vidět najednou jinak. Některé věci jsme do té doby vůbec nevnímali, ale díky tomuto kroku najednou před námi povstanou.

Když se pokoříme, začínáme být učenliví, začínáme být ochotní vidět věci jinýma očima, odjinud. Začínáme být ochotní a schopní vidět nově, vidět to, co jsme dříve vidět nechtěli a nemohli. Učíme se na svět nahlížet nesobecky, ne-egocentricky.

Jako opak pokory je uváděna pýcha.

Pyšný postoj říká: „kdo je víc než já ?“. Čím větší pýcha, tím více egocentrický pohled. „Já mám pravdu - ty ne. Ty mne nebudeš poučovat - já to vím lépe. Mám lepší auto než ty.“

Při pyšném postoji dochází ke srovnávání sebe s druhými za účelem umělého (zdánlivého) zvyšování své vlastní hodnoty (viz kapitola „Sebevědomí“ v Části 2.).

Lékař řekne pacientovi po operaci „na tu nohu ještě alespoň 2 týdny nedošlapujte“, ale pacient, jen co opustí ordinaci, reaguje: „Takový blbosti ! Nejsem žádný vořezávátko ! Noha mě nebolí, tak šlapu, ne ?“ Není toto povyšování se nad lékaře, který toho ví/měl by vědět více ? Nechybí takovému pacientovi pokora ? A pokud se noha nezačne brzy hojit, možná, že za to bude moct asi lékař ...