Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rodina

Souhlasím s psychology, kteří říkají, že zdravě se dají děti vychovávat v tradiční rodině. Nevěřím psychologům, kteří říkají něco jiného.

Rodina je vzácnost. Je to instituce, která, pokud funguje správně, zajišťuje zušlechťování, zajišťuje předávání hodnot a vhodných tradic. Zajišťuje, že jdeme po šroubovici vzhůru, nikoli dolů. Zajišťuje výchovu dětí se zdravým sebevědomím. Funkční rodina jedná proti zákonu entropie a aktivním dodáváním úsilí a energie brání rodinu před rozpadem.

O rostoucím trendu opouštění modelu tradiční rodiny se hodně mluví. Proč se rodiny rozpadají ? Proč stále méně lidí je ochotných rodinu vůbec zakládat ? Není náhodou oboje následek a projev toho, že opouštíme základní životní hodnoty a že naše charaktery jsou v rozkladu ? Jak mohou spolu vydržet delší dobu lidé, kteří jsou převážně sebestřední ? To ze samé podstaty nejde. Tak musí zákonitě docházet ke stále větším konfliktům. To jsou principy, neboli zákony, které nelze obcházet nebo ignorovat. Důsledky přijdou. Bez schopnosti a dovednosti mít zájem o blaho druhého, upřímně odpustit, upřímně mít rád, uskrovnit sám sebe, ovládat se, toto nejde. A pokud se rozpadají rodiny jako základní stavební buňky společnosti, co se bude dít se společností samotnou ? Co se stane s budovou, jejíž staveními prvky jsou cihly a tyto cihly se začínají rozpadat ? Možná jste někde viděli, jak se dříve, při nedostatku peněz řešily stavby na vesnicích - místo řádných vypálených cihel se dělali cihly uplácané z jílu, nevypálené, jenom vysušené. Taková „cihla“ docela dobře fungovala a pomocné stavby se daly postavit, ale nesmělo na takové cihly pršet nebo působit další povětrnostní vlivy, protože jinak se takové cihly začaly rozpadat na prášek a stavba se postupně zřítila. Pokud náš charakter, naše hodnoty a vlastnosti nejsou vyrobeny z kvalitních surovin a nejsou vypáleny žárem životních zkoušek, v rámci života zaplavovaného mnohými lijáky a dalšími nepříznivými vlivy, náš charakter neobstojí a rozpadne se. Povolí struktura a z původního tvaru cihly zbude beztvará hromádka jílu, která se časem rozplyne a doslova zmizí v okolní zemi.

Tradiční rodina je opravdu v ohrožení a tím i naše společnost. Současný problém spočívá v tom, že posun hodnot a všeho co s tím souvisí, způsobil posun i našeho zření, posunul úhel našeho pozorování. Díky tomu mnozí přestávají být schopni vidět rodinu jako důležitou a nepostradatelnou. Uvízli v iluzích a jsou o nich zároveň bytostně přesvědčeni, že je to pravda. Jak z toho ven ? Jak ven ze situace, kdy je někdo bytostně přesvědčen, že musí uříznou větev na stromě, na kteréžto větvi ovšem sedí on sám, ale popírá tuto skutečnost ? Jak toto vyřešit, když chceme respektovat jeho svobodnou vůli, ale zároveň si zachránit i svůj vlastní život, protože sedíme na stejné větvi jako ten, který ji řeže ?

Před několika lety jsem objevil na internetu text natolik zajímavý, že ho předkládám k úvahám.

_____________________________________________________________________________

TEXT SLIBU PRO PARTNERY, KTEŘÍ SPOLU HODLAJÍ ŽÍT BEZ MANŽELSKÝCH SLIBŮ

Rev. Samuel Pascoe

Já, X, beru si tebe, Y, za partnerku pro společné bydlení, společné lože a snad i společné účty. Vyhlídku, že takové uspořádání bude fungovat, nepokládám za moc reálnou; vždyť proto jsem se také rozhodl se s tebou neoženit. Zkusme to! Neznáme se vzájemně natolik, abychom přijali trvalý závazek, ale rádi spolu spíme. Mé rozhodnutí je založeno na hormonech, ekonomických úvahách a vhodné příležitosti. Vyhrazuji si právo, přestane-li mi toto uspořádání vyhovovat, tě v kteroukoli dobu a z jakéhokoli důvodu opustit, a nebýt za to nikomu odpovědný.

Zůstanu s tebou, dokud mě budeš zajímat a uspokojovat mé potřeby, nebo dokud se neobjeví někdo vhodnější. Jelikož totéž očekávám od tebe, chci si od tebe zachovávat určitou citovou distanci - a rozhodne-li se kterýkoli z nás odejít, nebude to tolik bolet. Také mi to usnadní rychlý vstup do podobného uspořádání s někým jiným.

Jestliže vážně onemocníš nebo se zmrzačíš nebo ukáže-li se, že by tvé hlubší potřeby příliš vysávaly mou citovou energii, pokusím se s tebou zůstat jistou slušnou dobu, abych nevypadal jako sobec, ale pak tě pravděpodobně opustím a už se nebudu ohlížet nazpět. Od tebe očekávám totéž.

Selže-li nám antikoncepce, pak se buď vezmeme z pocitu viny nebo studu, nebo jeden z nás odejde: vždyť neví, zda by ten druhý byl dobrým rodičem. Možná také dáme své dítě zabít, abychom neporušili posvátnost své osobní svobody. Ostatně výchova dětí si žádá oddanost a odpovědnost, tedy právě to, čemu se chceme vyhnout, když spolu chceme žít neoddáni.

Uvědomuji si, že kdybychom se časem přece jen rozhodli učinit vzájemný veřejný závazek, pak naše nynější rozhodnutí žít spolu před tímto závazkem významně snižuje naše šance na úspěšné manželství (promiň, to slovo jsem řekl nedopatřením).

Cítím se lépe, když jsem ti to všechno poctivě řekl. Doufám, že také ty se cítíš lépe, když jsi to všechno slyšela. Je dobře, že si ani jeden z nás nedělá žádné iluze.

Tuto formuli na základě třiceti let v pastoraci i přesvědčivých statistik navrhl Reverend Samuel Pascoe z Floridy.

Z časopisu "Touchstone" do mužského rodu přeložil Václav Frei.                                                                                

Pokud vycházíme z osobních hodnot pravdy a lásky a alespoň trochu opustíme vizi egocentrického vidění (sebestřednosti), začne se nám tatáž instituce (totiž rodina) jevit zcela jinak.

Pokud máme vedle sebe manželku nebo manžela a naší hlavní starostí je jeho/její blaho a štěstí, dostáváme se do jiného světa. Abychom ale tohoto byli schopni, musí v nás být láska. Musí v nás být rozhodnutí, že druhému přejeme dobro, že se o něho chceme zajímat a starat, chceme mu pomáhat. Pokud je druhý šťastný, jsem i já šťastný. Pak v přítomnosti druhých máme radost, chceme jim být nablízku, radujeme se spolu. Pracujeme spolu a z toho přichází radost. Rozbalujeme spolu dárky, pomáháme jeden druhému, děláme pro sebe drobné skutky laskavosti a vidíme, jak má z toho druhý radost. Jdeme životem spolu bok po boku a vzájemně se podpíráme.

Rodina může kromě všech zodpovědností a výzev a komplikací (které s sebou přirozeně nese) být i tak zdrojem radosti a štěstí, dokonce takových, které jinde nalézt nelze. Zásadní úlohu v tom hraje náš charakter.

Tím, že se rozkládá náš charakter a naše hodnoty, lidé nemají odvahu vstupovat do takového závazku. Bojí se: „co když ten druhý nebude dostatečně dobrý“ ? Vidí kolem sebe ostatní, jak jim vztahy a pokusy o rodinu nefungují, a podléhají této „víře“, že to ani oni nezvládnou. A pokud to přeci jen zkusí, ale pak přijdou problémy, řeknou si „no jo, měli pravdu, i mně se to hroutí“.

Je to něco jako odmítat zasazovat seménka a pěstovat nové rostliny kvůli tomu, že neumíme nebo nejsme ochotní zalévat, hnojit a plevelit. Nebo jako seménko sice zasadit, ale pak, když neroste, nebo brzy zaschne říkat, že to celé je nanic, že to nemá cenu a vzdát to. Pečovat o zasazená seménka se průběžně musíme učit a nevzdávat to.

To, jak prosperují rodiny, je do určité míry indikátor toho, v jakém stavu jsou charaktery lidí. Mít funkční rodinu, aniž by lidé měli v pořádku charakter, prostě nejde.

Vyžaduje to od nás změnu, vzdání se egocentrismu, jinak se vztahy dříve či později rozpadnou.

Vhledem k tomu, že nejsou mezi námi vyjasněny základní životní hodnoty, jsou naše charaktery narušeny a rodina nemůže fungovat správně. Manželé nemohou mít k sobě důvěru, pokud nerespektují pravdu. Pokud neinvestují dostatek času a úsilí do svého potomstva, nedochází k přenosu hodnot, a naopak, dochází k erozi způsobené zákonem entropie.

Právě na rodině leží zodpovědnost předávat správné hodnoty dětem - budoucí generaci. Ovlivňuje to, jaká bude společnost v dalších generacích. Jak moc bude citlivá na svědomí, jak bude schopna soucitu a starosti o druhé, nebo jak bude moc zaměřena na sebe sama, na zábavu …

Jeden konkrétní příklad: znám muže, který byl vychováván v nefunkční rodině a navíc způsobem, že se kolem něho všechno točilo. Maminka i babička poskytovaly od začátku až do konce „plný servis“. Nebyl zvyklý na práci, na samostatnost, na zodpovědnost. Byl zvyklý jenom přijímat, jenom konzumovat. To se stalo jeho „normálem“. Když tento muž vstupuje do života a zakládá si vlastní rodinu, bere si sebou tento „normál“. Automaticky očekává, že i jeho budoucí manželka a ostatní se budou o něho starat tak, jako jeho maminka a babička, a on to bude přijímat a konzumovat. Proč by chodil do práce, když jeho maminka chodila do práce a vždy přinášela dost peněz na základní vyžití ? „Teď to bude pravděpodobně tedy dělat moje manželka“. Je velmi obtížné, ne-li nemožné, překročit tento návyk, tuto normu, toto subjektivní zření reality a založit normální funkční rodinu.

Z pohledu egocentrického (viz kapitola „Dva světy“) se rodina a věci s ní související mohou zdát „odpudivé“, nežádoucí, příliš zbytečně komplikující život. Rodina - hlavně zodpovědnosti z ní plynoucí - mohou na někoho působit jako strašák, protože „ohrožuje“ naše potřeby, vyplývající z naší tělesné podstaty - mít klid, mít zábavu, žádné zodpovědnosti, mít jistotu a dostatek, nevydávat zbytečně energii navíc. Pro člověka orientovaného hlavně na sebe, se může rodina jevit jako něco zastaralého, staromódního, zbytečného a nežádoucího. Zbytečná komplikace. Musí se s někým o něco dělit, nemá tolik sám pro sebe. Musí se přizpůsobovat, dělat kompromisy, musí setrvávat v přítomnosti druhých, i když se tam ne vždy může cítit dobře. Musí v noci vstávat k malým brečícím dětem a každou chvíli musí řešit tu hroznou věc, když se miminko pokaká … Raději si pořídíme domácího mazlíčka. Když nás přestane bavit, zavřeme ho prostě do vedlejšího pokoje, nebo ho dáme časem do útulku.

Jedna kolegyně z jednoho mého zaměstnání (ze západoevropského státu) žije sama, neprovdaná a je jí asi kolem 40 let. Má přítele. Když jsme se bavili ve skupince ještě s ostatními kolegy a trochu jsme si jí dobírali (přátelsky, v dobrém úmyslu), kdy se už vdá, dočkali jsme se dost vyhraněné odpovědi, přibližně v tomto duchu: „Nikdy neudělám takovou chybu, abych se vdala ! Nikdy nechci mít děti. To je komplikace. Já mám ráda svůj klid. Ani s přítelem nežijeme spolu. Dohodli jsme se tak, a tak nám to vyhovuje. Když máme na sebe náladu, tak se sejdeme, když na sebe nemáme náladu, zůstáváme každý sám ve svém vlastním bytě. Nemáme žádné závazky. Každý si může dělat, co chceme. To je svoboda, to mně vyhovuje.“

Sebestřednost je podstatou neschopnosti založit dlouhodobé pozitivní vztahy a je podstatou rozkladu vztahů. Jakmile jsem sám sobě přednější než druzí, nutně vztahy nemohou fungovat. Kvalitní vztahy jsou na upřímném bezelstném dávání. Vztahy jsou o preferování štěstí druhého více, než štěstí mne samého.

Samozřejmě, vše se má dít v rámci nějaké moudrosti a zdravého úsudku. Je jasné, že nejprve musíme zabezpečit základní potřeby naše osobní, než se můžeme začít věnovat druhým. Podobně jako v letadle dostáváme jasné instrukce, že nejprve musíme nasadit kyslíkovou masku sobě a potom teprve naši dětem. To není sobectví, to je rozumnost. Otázkou je, kde má být ta míra, kdy se ještě stále máme starat o sebe a kdy již o druhé. Tak jako jsme každý z nás doslova unikátní a jedinečný ve všem, tak i toto rozhodování bude unikátní a u každého budou hranice někde jinde. Důležité je tyto hranice vůbec hledat. V tomto hledání nám může pomoci (ostatně jako i ve všem dalším) naše svědomí (více viz kapitola „Svědomí“).