Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Sebevědomí

Sebevědomí lze zjednodušeně definovat jako to, jakou hodnotu sami sobě přikládáme. Za koho se považujeme.

Opusťme zatím úvahy, od čeho bychom svoji hodnotu měli odvozovat a budeme si pouze hrát s termíny.

Zdravé sebevědomí má člověk, který je se sebou spokojený, má se rád, je na sebe hrdý. Není to ve smyslu pýchy, namyšlenosti nebo zvýšeného ega. Je to upřímná radost z toho, jaký jsem. Vážím si sebe sama, vidím svoji hodnotu. Takový člověk většinou nemá touhu bojovat s druhými, raději jim chce pomáhat a pozvedat je, aby i oni měli takovou radost, jakou pociťuje on sám. Takový člověk je mírný a dobře snáší útoky druhých, protože nemá potřebu se s nimi identifikovat. Asi všichni dobře známe z praxe, jak se chová velký pes při setkání se psem malým. Velký pes se obvykle jenom dívá, chvíli si malého psa prohlíží, možná si přičichne a pak jde dál svojí cestou, nerušen. Zatímco malý pes většinou hlasitě štěká, je agresivní a snaží se nahánět „hrůzu“. V očích velkého psa ale malý pes stále zůstává psem malým a neškodným.

Proč tak záleží na našem sebevědomí ? Proč se tolik projevuje v tak mnoha jiných oblastech ?

My lidé, kromě toho, že žijeme, si ještě navíc od ostatních tvorů svoji existenci uvědomujeme. Je to jeden ze základních znaků, jak se my lidé lišíme od všeho ostatního kolem nás - uvědomujeme si sami sebe - svoji vlastní existenci. Zároveň máme v sobě zakódovaný strach o naši existenci. Ačkoli asi moc často a vědomě nepřemýšlíme o smyslu toho, proč vůbec existujeme, můžeme občas dojít do stavu, kdy máme pocit, že k naší existenci jaksi vlastně není důvod, protože „je všechno špatně“. Nevidíme další řešení, protože nevidíme na sobě žádnou hodnotu. To je extrém. Lidé, kteří byť jen podvědomě, vnímají, že nemají žádnou hodnotu, mají tendenci k sebevraždám, nebo k velmi „trčícím“ činům, aby na sebe upozornili a obhájili si sami pře sebou svoji existenci. Pocit vlastní bezcennosti je proto tak trýznivý, protože nám neposkytuje zdůvodnění, proč bychom vlastně měli existovat. Nízkého hodnocení sebe sama se vesměs všichni bojíme, protože to jakoby naznačuje, že naše existence nemá smysl, nezní zdůvodnitelná.

Pokud s tímto stavem něco vědomě neděláme, dělá s tím naše podvědomí něco samo.

Lidé s nízkým sebevědomím snáší těžko kritiku, ale mohou rádi kritizovat druhé. Cítí svoji zranitelnost, a proto mají potřebu si nasazovat různé „masky“, aby si svoji hodnotu „navýšili“. Třeba pomocí registrační značky auta, pomocí výstředností ve vzhledu či chování, v luxusu, …

Nízké sebevědomí lze „opravovat“ v zásadě dvěma způsoby: buď skutečně (opravdově), nebo pomocí iluzí (kterým ovšem sami často věříme, nebo si je vůbec neuvědomujeme).

Nejprve o „opravách“ pomocí iluzí. Základní iluzí je, že si naše nízké sebevědomí „opravíme“ srovnáváním s druhými. Přičemž iluzi zvýšené hodnoty můžeme vyrobit v zásadě dvěma hlavními způsoby. Buď můžeme naši vlastní hodnotu vůči druhým RELATVINĚ zvyšovat, nebo můžeme hodnotu druhých vůči nám RELATVINĚ snižovat. Ať již zdánlivé navyšování své vlastní hodnoty, nebo zdánlivé snižování hodnoty lidí kolem nás, vede k iluzi, že my jsme na tom lépe. A to nám jakoby pomáhá. Iluze ovšem spočívá v tom, že ačkoliv můžeme mít pocit změny naší hodnoty, naše vlastní hodnota se tím nemění, je stále stejná ! Pro výrobu naší iluze potřebujeme druhé kolem nás, potřebujeme obecenstvo, nebo poddané oběti. Buď potřebujeme obdivovatele („ó jaké má krásné šaty, a jaké šperky a jaké auto a jakou vilu, jaký účes, …“) nebo potřebujeme oběti („vážený pane redaktore, myslil bych si, že toho budete vědět více“, „seš úplně nemožnej !“, „vůbec tomu nerozumíš“, „být tebou bych v těch šatech na ulici vůbec nevycházel“ atd.). Kromě přímého boje tváří v tvář, je samozřejmě mnohem pohodlnější způsob, například pomlouvat někoho za jeho zády. Líbila se mi definice uvedená jedním muslimským duchovním (přibližné znění): „pokud o druhých mluvíte nehezké věci, přestože jsou pravdivé, pomlouváte. Pokud o druhých mluvíte nepravdu, prostě jenom lžete.“

Problém iluzorního zvyšování našeho sebevědomí má minimálně dvě slabé stránky. Jednak naše hodnota ve skutečnosti neroste, jednak naše relativní srovnávání je navázané na dočasné věci. Naše luxusní auto nám může „navýšit body“, ale jenom do chvíle, než vyjde z módy a už nebude „top“, nebo dokud nám kolem něho někdo neprojde s klíčky v ruce (mimochodem i klíčky v ruce mohou být způsobem ponižování druhých, aby mě tolik netrápilo, že já nejsem ta dobrý, protože nemám tak luxusní auto jako on. „Když ho nemohu mít já, nebudeš ho mít ani ty !“). Druzí, které jsme ponižovali, se mohou navíc vzdělat a zlepšit a už nebudou „tak hloupí“, dokonce nás mohou začít v určité oblasti výrazně převyšovat. Dočasnost našich řešení jak zvýšit naši hodnotu tedy vyžaduje stále nové zdroje - nové předměty, nebo nové oběti v našem okolí.

Nic proti luxusu. Záleží na motivaci, proč si věci pořizujeme. Někdo si koupí skvělé auto, protože prostě na to ty peníze má a má radost, když si může pořídit něco kvalitního a je mu zcela jedno, co si o něm myslí druzí. Nedělá to kvůli druhým ani kvůli sobě, že by si tím potřeboval dokázat, že jeho hodnota je dostatečně vysoká. To je v pořádku. Mluvím o lidech, kteří mají tyto potřeby dokazování, že jejich hodnota je vyšší.

Ponižováním druhých jim samozřejmě ubližujeme. Nevytváříme společnost lepší, více schopnou a prosperující. Ponižování je činnost destruktivní.

Srovnávání se s druhými nemusí nutně být špatné, pokud k tomu budeme mít vhodnou motivaci. Můžeme se srovnávat s druhými a vnímat je jako naše vzory. Můžeme je vnímat jako motivaci pro náš vlastní rozvoj. Pokud je ale naší motivací porovnávání naší hodnoty s cílem zlepšit si naše sebevědomí, není to moudrá motivace.

Dosud jsme se zamýšleli nad tím, co mnohdy děláme podvědomě v naději zlepšit naše sebehodnocení, ale co není ta skutečná cesta, co je jenom iluze.

Nyní, co tedy skutečně můžeme dělat pro zlepšení našeho sebehodnocení ?

Jak je již zmíněno v jiných kapitolách, základem zdravého sebevědomí je čisté svědomí.

Velmi osvědčené a dobře funkční je také zamyslet se nad svým okolím, vybrat si někoho kolem sebe a něco pro něho udělat. Můžeme mu pomoci, potěšit, udělat něčím radost. V rodině druhému můžeme vyčistit body, vynést za něho odpadkový koš, uklidit nádobí, vyluxovat, přinést květinu nebo čokoládu, ustlat za něho postel. Přijít za ním a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje, jak se cítí atd. Už jenom to, že někoho se zájmem vyslechneme, je pro některé ta největší možná pomoc. Typické je to pro osamělé starší lidi, ale asi každý z nás, bez ohledu na věk a sociální situaci, máme potřebu se někdy někomu s něčím svěřit, vypovídat se. Pokud upřímně nasloucháme a zajímáme se, můžeme druhému velmi pomoci. Nakonec, my z toho budeme mít radost - že jsme byli užiteční - to je přeci růst naší skutečné hodnoty v našich očích. Existuje jeden důvod, pro moji existenci ! Zajímavé je si povšimnout jedné věci: před tím, než jsme se o někoho postarali - byli jsme jiní ? Z čeho plyne radost ze sebe sama, uspokojení ze sebe sama ? Není to ani tak tím, že by se něco změnilo, jako spíše, že jsme si něco uvědomili o sobě - že jsme se na sebe podívali jinak - „vidím, že mám určitou hodnotu, protože mohu být užitečný“ - pomoc druhým nám pomáhá vidět na sobě to, co jsme před tím neviděli. Pomoc druhým zviditelňuje náš potenciál a převádí ho do reality.

Většinou, když se začneme upřímně starat o druhé, o jejich problémy a těžkosti, nutně nás to vede zapomenout na sebe a na vlastní těžkosti. Pro někoho to může znít možná „lacině“, příliš jednoduše, než aby to fungovalo, ale zkuste to, funguje to !

Další možnosti, jak skutečně zvýšit hodnotu sebe sama ve svých očích.

Na internetu jsou různé doporučené seznamy, které, pokud se jejich jednotlivé položky neopírají o srovnávání, mohou dobře pomáhat.

S nikým se nepoměřuji, nezávodím. Proto když běhám, nikdo mě nemůže porazit.“ herec Jan Tříska.

Jak bylo již řečeno, srovnávání se s druhými nevede ke zdravému sebevědomí ani ke zdravým vztahům. Pokud se chceme srovnávat, srovnávejme se sami se sebou - s tím, jací jsme byli dříve a s tím, jací můžeme být v budoucnu.

Zdravé sebevědomí je založené na vnímání své vlastní hodnoty, bez zkoumání teoretických hodnot druhých.

Sebevědomí roste (a též radost ze života a ze sebe), když vidíme, že naplňujeme náš pozitivní potenciál. Naneštěstí, možná málo kdo přemýšlí nad svým potenciálem. Můžeme se bavit o potenciálu v našich talentech, umění, sportu, v profesních schopnostech (někdo umí řídit práci druhým, někdo má analytické schopnosti, někdo umí rychle kombinovat a řídit logistiku, výrobu, někdo má talent na opravování strojů a někdo cítí, jak nejlépe uzdravit druhého, někdo kreslí nádherné obrazy). Každý máme vlohy v něčem jiném a je dobře, když je rozvineme a použijeme. Pomáháme tak přiložit svůj díl k celku. Můžeme vytvářet synergii s druhými. Můžeme druhé obdarovat radostí a potěšením.

Speciální kategorií našeho potenciálního rozvoje je však náš charakter, naše hodnoty a vlastnosti. Každý den můžeme být o něco maličko lepšími, než jsme byli včera. Dnes můžeme pocítit větší vděčnost za vše, co máme a za lidi kolem nás, než jsme pociťovali včera. Zítra můžeme nějakým drobným skutkem pomoci někomu v naší blízkosti, komu jsme dnes nepomohli. Dnes můžeme obdivovat květy, které jsme včera minuly bez povšimnutí. Dnes místo obvyklého rozzlobení se k někomu zachováme shovívavě a laskavě.

Je obtížné o tom mluvit, ale je úžasné něco takového zažít. Přál bych každému zažít chvíle v přítomnosti člověka, který naplňuje svůj potenciál, co se týká například laskavosti. Být chvíli v přítomnosti člověka, který s vámi nemá žádné postranní úmysly, upřímně se o vás zajímá a hledá způsob, jak by vám mohl být užitečný a přitom vám nic nevnucoval, který respektuje plně vaši svobodnou vůli. To je hluboký zážitek. Ten člověk ztratil ze zřetele sebe a zajímá se o vás. Můžete pocítit jeho upřímné přátelství, upřímnou touhu, abyste se měli dobře. Můžete se cítit v jeho přítomnosti v naprostém bezpečí. Jste ochotni se mu svěřit i se svými niternými pocity a nebojíte se zneužití. Můžete mu plně důvěřovat. V české kotlině se to někomu může zdát až možná podezřelé: „Co jako chce ? O co mu jde ??? Co je zatím ? Musím být ve střehu !

Člověk, který v sobě cítí svoji důstojnost, začne vnímat důstojnost i druhých. Vnímá jejich hodnotu. Váží si jich. Sám má sebeúctu, má sebevědomí, má radost ze sebe - tichou, ne povýšeneckou. Raduje se. Tato radost nerezatí, neobnosí se, nelze ji poškrábat klíčky, nevychází z módy. A lze ji stále zvětšovat. Ale pravda je, že za peníze se koupit nedá.