Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Odpuštění

Odpuštění, nebo chcete-li odpouštění je jeden ze zásadních principů.

Někdy to vysvětluji pomocí následujícího příkladu. Představme si, že každý z nás je umístěn na takovou malou lodičku, právě tak pro jednoho, a plaveme po veliké vodní ploše. Možná že máme svůj cíl, kam bychom chtěli doplavat. Dále si představme, že kolem nás plavou další lodičky se svými pasažéry, s některými nekomunikujeme a jen se mineme, s jinými ano. Pokud komunikujeme, může se stát situace, že nám ten druhý udělá něco (ať již záměrně nebo ne), co se v našich očích bude jevit jako nespravedlivé, špatné, budeme pociťovat křivdu a podobně. Některé věci se mohou stát řekněme náhodně a nebudou ani navázány na jiného člověka a nebudeme schopni pochopit, proč se vůbec staly. Jenom budeme pociťovat křivdu a nespravedlivost. Pokud si tyto pocity a postoje necháme v sobě, vytvoříme si vůči tomu člověku nebo události, nějaké emotivní pouto. Budeme-li se často k této křivdě vracet v naší mysli, může se stát, že tyto pocity budeme dokonce vyživovat a mohou narůstat. Může se v nás hromadit zášť, nenávist, pocit ukřivdění a nespravedlnosti, plánování pomsty, odvetného boje atd. Všimněte si, co se ve skutečnosti děje: pokud necháme tyto negativní myšlenky rozvíjet, naše mysl tím bude naplněna. Kudy chodíme, tudy to řešíme - „Syčák, Darebák, …!“. Ve skutečnosti jsme jakoby vyhodili z naší lodičky silné lano s mohutnou kotvou, která spadla do člunu našeho „nepřítele“, případně na ostrov nežádané události. Zastavili jsme se v naší plavbě ! Upoutali jsme se ! Zapomněli jsme na náš cíl a místo co bychom pokračovali v plavbě původním směrem, stojíme a věnujeme se „novému objektu“. O to více je pak situace bizarní, pokud náš domnělý „nepřítel“ nám uškodit nechtěl a prostě jenom shodou náhod se stalo něco, co si my interpretujeme jako jeho plán a útok. Ten člověk už na to mohl dávno zapomenout, ale v nás mohou po dlouhá léta zůstávat hluboké stopy pocitů křivd a naše mysl je stále na ukotveném laně.

Jak by to bylo hrozné, a pro některé to může být i realita, pokud takových křivd se hromadí více, pokud přichází jedna za druhou. Co se děje s naší lodičkou ? Je plně uvězněna kotevními lany. Nemůže dál, nemůže se ani pohnout. Mysl je plně zaměstnaná křivdami všeho druhu. Ztratili jsme naši svobodu. Stali jsme se otroky přivázanými silnými lany. Paradoxně, ta lana jsme si vytvořili my sami.

Občas jsem slyšel od některých lidí ohledně odpuštění něco jako: „Já už jsem mu dávno odpustila. Ale nikdy mu to nezapomenu !“ Jak hluboká iluze, jak hluboký omyl. Skutečné odpuštění znamená přeseknout kotevní lano. Existuje-li více lan, tak přeseknout všechna, každé z nich individuálně. Skutečné odpouštění znamená, že si i po mnoha letech sice můžeme ledacos pamatovat, ale při vzpomínce na tu událost to v nás již nevyvolává jakékoli negativní pocity. V naší mysli zůstává klid. To je ten stav, kdy naše lodička má opět svoji svobodu a pokračuje za svým cílem.

Je neodpouštění nebezpečné ? Ano, velmi. Kromě toho, že ohrožuje dosažení našeho vlastního cíle, bere nám navíc kapacitu dělat dobré věci okolo nás a ještě se můžeme snadno stát zdrojem dalšího zla v podobě odplat, naschválů, bojů, ... .

Co potřebujeme k odpuštění ? Stalo se mi několikrát, že jsem opravdu pociťoval křivdu. Zápasil jsem sám se sebou, snažil jsem se tomu člověku odpustit, ale pocit úlevy nepřicházel, emoce se vracely s příslušnými postoji: „Proč tomu člověku vůbec chci odpustit ? Vždyť je to padouch ?“. Při jednom takovém rozjímání ke mně přišla myšlenka: „Musíš na něm najít nejprve něco dobrého.“ Moje první reakce byla, že na něm se nic dobrého rozhodně najít nedá … Moje mysl dále vřela. Uklidnění nepřicházelo. Nakonec jsem se ale pokořil, vzdal jsem se všech výkřiků mé duše, aby nastalo ticho a až pak, v tom tichu, jsem si toho člověka začal být schopen představovat v jedné dobré situaci. Snažil jsem se pokračovat a představovat si další situace, kde on dělá dobré věci. Byl jsem překvapený. Začal jsem ho vidět jinak, začal jsem připouštět, že kromě toho, že udělal něco špatného, má potenciál dělat i něco dobrého. Uvědomil jsem si „Je to dobrý člověk !“ Začal jsem k němu pociťovat pravou lásku, přání dobra. A právě teprve v tu chvíli spadly otěže z mé hlavy a z mého srdce, mohutné kotevní lano zmizelo a já se vrátil na svobodu, přišel klid a mír a já mohl pokračovat dál ve své plavbě a pociťovat opět v sobě radost a svobodu.

Je nanejvýš politování hodné, pokud se veřejně prohlašuje v našich sdělovacích prostředcích, že msta jednoho politika druhému je pochopitelná a že je to přijatelné. Není ! Msta vždy vytváří další problém. Zažehuje další oheň, místo co by ohně byly hašeny, jsou pomstou rozšiřovány. Jak chce politik sloužit národu realizací svých osobních pomst ??? Touha mstít se je velmi sebestředná záležitost. Je to kompenzace svého nízkého sebevědomí.

Je třeba zmínit, že kromě řekněme „běžných konfliktů“ naneštěstí existují skutečně tragické situace, kdy jde o znásilnění, násilí jakéhokoli druhu, dlouhodobé vydírání, týrání. Toto musí být nesmírně těžké a nelze to jakkoli zlehčovat ! Jsou to situace, které nás mentálně doslova drtí a možná bychom raději ani neexistovali. Ale cesta na řešení je jenom jedna. Odpustit.

Četl jsem příběh o jedné věřící ženě, která prožila hrůzy a útrapy koncentračního tábora, ale přežila a povedlo se jí z těchto hrůz mentálně vymanit a tak cestovala a veřejně vyprávěla o svých zážitcích uzdravování mysli a odpuštění. Na konci jedné takové přednášky za ní přišel jeden muž - její bývalý nacistický dozorce, děkoval jí za její přednášku o odpuštění a podával jí ruku … Ta žena popisovala, co se v ní začalo odehrávat.

„Natáhl se a chtěl mi potřást rukou,“ vzpomíná Corrie. „A já, která jsem tak často kázala … o tom, jak je potřeba odpouštět, jsem držela ruku u těla.

Jak se ve mně bouřily zlostné a pomstychtivé pocity, ihned jsem si byla vědoma jejich hříšnosti. … Pane Ježíši, modlila jsem se, odpusť mi a pomoz mi, abych odpustila jemu.

Snažila jsem se usmát a pokoušela jsem se natáhnout ruku. Ale nešlo to. Nic jsem necítila, ani sebemenší záchvěv vřelosti či lásky. A tak jsem se znovu v duchu pomodlila. Ježíši, nedokážu mu odpustit. Dej mi své odpuštění.

Jakmile se naše ruce setkaly, stalo se něco neuvěřitelného. Bylo to, jako by mi paží od ramene až po zápěstí projel proud, zatímco z mého srdce vyvěrala vůči tomuto cizímu člověku láska, která mě téměř celou přemohla.

A tak jsem zjistila, že uzdravení světa nezávisí na našem odpuštění ani na naší dobrotě, ale na Jeho odpuštění a dobrotě. Když nám říká, abychom milovali své nepřátele, dává nám spolu s tímto přikázáním i onu samotnou lásku.“

(Corrie ten Boom, The Hiding Place (1971), 215.)