Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Zodpovědnost nebo lhostejnost ?

O zodpovědnosti se v poslední době stále více mluví. Většinou se jí domáháme a dovoláváme, a často nějak nefunguje tam, kde bychom očekávali, že by fungovat měla.

Zodpovědnost je forma vztahu k něčemu. Na zodpovědnost je možné se dívat podle času. Jednak se potřebujeme učit být zodpovědní za to, co jsme udělali, včetně příslušných následků, ať již pozitivních nebo negativních. Zároveň potřebujeme převzít zodpovědnost i za to, jestli a jak se rozhodneme nyní a zodpovědnost za to, co naše současné rozhodnutí přinese do budoucna (samozřejmě v rámci našich možností a schopností vědět nebo předvídat). Každý máme zodpovědnost za sebe sama, za svůj život, za to jak působíme na druhé lidi, na své okolí.

Je vhodné se vyvarovat přílišné péče o sebe, ale nějakou pozornost a péči sami o sobě poskytnout musíme, abychom mohli rozumně existovat. Pokud ale zaměřujeme pozornost na sebe nadměrným způsobem (to, co již není nutné, co je zbytné pro naši slušnou existenci), můžeme začít být lhostejní ke svému okolí. Z toho vyplývá například i nezájem o věci veřejné.

Přílišné zaměření na své tělo může způsobit lhostejnost k našemu duchu. Nicméně přílišná zaměřenost na našeho ducha je jen a pouze opět egocentrismus a případná lhostejnost k okolí. „Mě to nezajímá, pro mě to není důležité. Ať si tohle řeší jiní, když je to baví. Mě se to netýká.

Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Václav Havel

Tragédie moderního světa není v tom, že člověk toho ví vlastně stále míň o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí.“ Václav Havel

Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali. Albert Einstein

Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním.“  Viktor E. Frankl

K zodpovědnosti můžeme být vychováváni v rodině, nebo také ne. Nicméně si myslím, že přes jakkoli velké úsilí rodičů vychovávat (předávat hodnoty - pokud možno nejlépe vlastním příkladem), dříve nebo později přijdou jednak okolní vlivy a tlaky, jednak se začne projevovat svobodná vůle jedince a sklony, které si neseme sami ve svém duchu. Pro zodpovědnost se pak musíme v konečném důsledku rozhodnout sami. Musíme použít naši svobodu volby a rozhodnout se, že budeme zodpovědní.

Zatímco možnost volby u někoho možná evokuje hlavně postoj „až budu potřebovat, tak se rozhodnu“, je tu ještě jedna rovina - rozhodovat se proaktivně, ne až mě životní situace donutí.

Vzdání se zodpovědnosti v běžném životě se projevuje například v postoji člověka, který, když přicházejí zdravotní potíže, očekává „pilulky“, kterého uzdraví, ale přitom základem jeho problémů je nesprávná životospráva. Takový člověk se snaží přenášet zodpovědnost za sebe na druhé očekáváním: „doktore uzdrav mne !“. „Cože ? Pilulky nefungují ? Tak to jsi špatný doktor a medicína a výzkum nestojí za nic !“  „Proč tedy platím zdravotní pojištění a daně, když se mnou nic nejste schopni udělat ???

Zodpovědnost znamená převzít aktivitu za sebe sama na sebe, samozřejmě v mezích, které jsou reálné.

Jak často někdo kolem nás nebo my sami se vzdáváme zodpovědnosti mávnutím ruky „nech to být, však oni si s tím nějak poradí“.

Samozřejmě, že naše zodpovědnost někde začíná a někde končí. Pohybovat se mimo tyto rámce je pro nás přímo nežádoucí. Kolik lidí pociťuje zdrcující zodpovědnost v situacích, kterou sami nemají a nemohou mít pod kontrolou ! Takovéto pocity přinášejí frustraci. Potřebujeme si ujasnit, kde začínají a kde končí sféry našeho vlivu. Abychom toto dokázali určit, potřebujeme pracovat s naším svědomím a respektovat pravdu, protože jinak je velmi snadné si vymýšlet různé alibi a výmluvy, proč už za něco zodpovědní nejsme.

Potřebujeme převzít zodpovědnost též za stav našeho charakteru.

Václav Havel vzpomínal na atmosféru Pražského Jara v roce 1968 tímto způsobem:

Bylo to náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti. To byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti. Doba, kdy i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást. Něco takového se u nás stane jednou za dvacet let a to jenom na chvíli.

Několik poznámek k tomu citátu:

  • Národ měl motivaci. Semkl se proti jasnému zlu. Naneštěstí všichni podléháme různým tlakům, a pokud se vůbec kdy vzedmeme a semkneme, je to většinou jenom na chvíli. Když se situace uklidní, máme tendenci se vracet se do stavu konzumismu a letargie.
  • Na druhou stranu, tento citát nepopisuje trvalou změnu charakteru, spíše jakousi dočasnou aktivaci. V dnešní době ale potřebujeme změnit náš charakter trvale, zušlechtit ho, posunout o několik úrovní výše, abychom si vytvořili dostatečně bezpečný prostor pro další život
  • Něco podobného jsem zažil i na konci roku 1989 a několik málo měsíců potom. Pak to poměrně rychle vyprchalo.
  • Je jasné, že celý život nemůžeme běžet sprint, ale měli bychom alespoň zachovat chůzi. Úplné zastavení naší vlastní aktivity v oblasti našeho charakteru znamená jednak cestu po šroubovici směrem dolů, jednak předání našeho osudu vnějším okolnostem - tedy někomu jinému.

Je jednodušší plout po proudu, spolu s davem. Ale co když ten proud směřuje nedobrým směrem ? Co když většina lidí směřuje nesprávným směrem, k nesprávným hodnotám ? Máme se i tak prostě odevzdat osudu ?

Toto je křižovatka, na které se musíme rozhodnout, kterou cestou chceme pokračovat. Je na čase na sebe vzít zodpovědnost za to, co se stane, když se rozhodneme tak, jak se rozhodneme. Bude to mít své následky. Není ani tak důležité vědět, která cesta se jeví jako pohodlnější, ale hlavně vědět, kam mne dovede. Rozhodujeme se opravdu v našem životě my sami, kam chceme dojít, nebo to spíše necháváme na „osudu“, tedy správněji na okolních podmínkách, které pak definují náš život ?

Je to podobné tomu, jako když kapitán plachetnice prohlásí, že vzhledem k tomu, že vane protivítr (proti směru, kam chceme doplout), tak nezbývá, než přijmout tento fakt, a tudíž, že skončíme zcela někde jinde, než jsme původně zamýšleli (pokud jsme ovšem vůbec něco zamýšleli). Nebo se tento kapitán nevzdá svého cíle a začne plánovat trasu křižováním proti větru. Vezme na sebe zodpovědnost, aby se věci staly správně, i když budeme muset něco obětovat ? I když to bude vyžadovat větší úsilí ? Máme možnost se chopit svého života a zkoumat životní hodnoty, plánovat cestu a také se rozhodnout vzít na sebe svůj podíl zodpovědnosti za celek - za společnost, ve které se nalézáme.