Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


AKTUÁLNĚ

ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Syndrom uvařené žáby

Před mnoha lety jsem slyšel o experimentu, který vědci provedli se žábou. Nepovedlo se mi dopátrat, jestli to je nebo není pravda, ale i jako vymyšlený příběh to postačí jako skvělá ilustrace toho, co se může stát ve společnosti lidí a hlavně - co se opravdu děje.

Experiment vypadal přibližně následujícím způsobem (za případné zkreslení se předem omlouvám):

Pokus číslo 1: do mělké nádoby s horkou vodou vložili žábu. Žába ucítila horko a pomocí ochranného reflexu ihned vyskočila ven - zachránila si život.

Pokud číslo 2: do mělké nádoby s vlažnou vodou umístili žábu a vodu začali velmi pozvolna ohřívat. S překvapením zjistili, že žába na velmi pomalý vzrůst teploty nereaguje a zůstává sedět. Žába (s podivem  pozorovatelů) zůstávala sedět dokonce i po tom, co teplota dosáhla pro žábu nebezpečné hranice. Již nebyla schopna reflexem zareagovat. Žába se výskokem ze smrtící lázně nezachránila.

V tomto pokusu můžeme mluvit o procesu adaptace neboli přizpůsobování se. Tato vlastnost je nesmírně důležitá pro veškerou živou říši, ať již rostliny nebo živočichy, včetně člověka. Nicméně, člověk, díky svému výjimečnému postavení (schopnost uvědomovat si sám sebe a svobodně se rozhodovat, …) se může rozhodovat, čemu se bude přizpůsobovat a čemu ne. Pokud na sebe vezmeme zodpovědnost za naše životy, vědomí svobodné vůle a porozumění zákonitostí (principů) ve kterých žijeme, měli bychom být ve střehu a vyhodnocovat změny a nenechat se „ukolébat“, případně „uchlácholit“, pokud tyto změny směřují k destruktivním koncům.

Pokud je změna dostatečně kontrastní s okolím, snadno si toho všimneme a můžeme vyhodnotit, jestli je změna pro nás pozitivní nebo negativní. Pokud ale významná změna nastává velmi pomalu a plynule, může se stát, že si změny ani nevšimneme anebo ji minimálně nedoceníme.

Už se vám někdy stalo, že jste se svými dětmi potkali známého až po několika letech a ten spráskl ruce nad hlavou a divil se nad tím, jak vaše děti vyrostly a vy jste zprvu zaváhali a v duchu jste si říkali „ale vždyť jsou stále stejné“ …

Vzpomínáte si, jaký jazyk před revolucí v roce 1989 byl používán v rádiu a v televizi ? Nemyslím nyní politiku a politiky, ale kultivovanost projevu běžných lidí.

Vzpomínám si, jak jsme byli všichni šokovaní, když jsme po revoluci slyšeli první vulgarismy a jak první soukromá televizní stanice začala prudce měnit dřívější standard. Když ale srovnám tehdejší situaci s dnešní, bylo to tenkrát oproti dnešku ještě velmi „kultivované“ ... Ale kolika lidem to dnes přijde ještě divné ? A tak, i když se dnes a denně noříme ve špíně bahna, už nám to tak nepřijde, už jsme si zvykli. Kdo zažil předchozí režimy, může srovnávat. Ale nové generace, která se narodila již v novém režimu, nemá možnost srovnávat …

Možná jste si všimli vlivu jednotlivce, který přijde již do ustáleného kolektivu. Pokud je nově příchozí trochu dominantní povahy, začne vytvářet vliv. Je jedno, jestli pozitivní nebo negativní, ale začne kolektiv ovlivňovat. Pak záleží ještě na kolektivu - z jakých jedinců je sestaven. Pokud stávající kolektiv má dominantní postavy i uvnitř sebe, je schopen se bránit, pokud nově příchozí razí něco nezvyklého. Ale pokud je stávající kolektiv bez jasných zásad, podřizuje se dominantnímu vliv, ať je již pozitivní, nebo negativní.

Z pohledu matematiky nebo fyziky by to šlo popsat tak, že pokud přezkoumáváme velikost změny v krátkých časových úsecích, tak se tyto změny nezdají být významně velké a tudíž to v nás nevyvolává žádný reflex, žádnou akci, která by na změnu reagovala. Ale když se podíváme na změny za delší časové období, můžeme být překvapeni velikostí celkové změny. V rámci vývoje a změn návyků charakteru je ale pozorovací období většinou počítáno na roky, desítky let, na celé generace a více … Takže z našeho pohledu uspěchaného člověka, který vyhodnocuje stále více věcí v rámci sekund, jsou tyto změny v podstatě nepostřehnutelné, alespoň ne pro necvičené oko. Navíc, pro mladší generaci, nejenže chybí vlastní zkušenost, ale navíc, protože je stále více v módě nestarat se o minulost („historie je blbost, to se učit nebudu“), nejsou k dispozici ani vědomosti předané z minulých období. Oboje způsobuje tak krátkozraké nazírání na současnost, tak ploché vyobrazení, že vytvoření plastického obrazu pospojováním historických faktů je téměř vyloučené.

Aby toho nebylo málo, pokud se najdou lidé, kteří hloubkové vidění ještě neztratili a varují před nebezpečnými trendy, ozve se nemalá část národa a začne hlaholit o tom, že „No jo, to jsou ti, co snědli všechnu moudrost světa! To jsou ti, co nás chtějí poučovat a dělat z nás pitomce. My ale pravdu přeci známe. Nás rohlíkem jen tak neopijete !“. Ale paradoxně to říkají většinou lidé s menším rozhledem. Není to o důležitosti poznání ?

Syndrom uvařené žáby nás varuje, abychom nepodceňovali stávající situace a jejich možné následky. Vždy je dost těch, co nad něčím mávnou rukou a řeknou, že je to dobré a že není třeba povyku.

Jak to bylo s nástupem fašismu? Jak to bylo v únoru 1948 ? Někteří varovali a někteří si říkali, že to nebude zase tak hrozné a že je předci na tom i dost dobrého. Někteří si říkali, že to snad nemohou ani myslet vážně - že takové hrozné věci udělat nemohou. Ale časem udělali … Pokud si o tom chcete přečíst něco více, doporučuji například knížku od Timothy Snyder „Tyranie, 20 lekcí z 20. století“.

Syndrom uvařené žáby upozorňuje na způsob, jak si pomalu přivykáme na úpadek, aniž bychom si toho všimli. Je to způsob, jak se rozkládá náš charakter - pomalu a nenápadně. Tichá voda břehy mele. Už nám nevadí, že se ve sdělovacích prostředcích mluví velmi vulgárně, cynicky a obsesně. Co včera budilo ještě pohoršení, dnes už vnímáme jako standard. Střežíme si naše hodnoty nebo se pozvolna a nenápadně mění ? Co se děje s naším nitrem ? Zůstáváme citliví nebo se nenápadně stáváme spíše cyničtí ? Kterým směrem se po šroubovici pohybujeme ?

Včera politici lhali a byli jsme pohoršeni, ale protože dnes lžou znovu a já už nemám tolik času a musím dělat jiné věci, asi se s tím musím nějak smířit… S tím právě nečestní lidé počítají: „Je důležité vytrvat, však oni se unaví, oni si zvyknou a za chvíli si už ani nikdo ničeho nevšimne … Dnes změníme jeden zákon. Bude kolem toho sice povyk, ale nějak to rozchodíme. Až se vody uklidní, změníme další zákon. To by bylo, abychom nakonec našeho cíle nedosáhli.“ Za mých mladých let se tomuto postoji říkalo „hroší kůže“.

Pokud zlo přijímáme do našeho života, časem přestáváme být schopni rozpoznat, že jsme jeho součástí a proto máme problém vystoupit z této horké vody. Máme pocit, že na naší straně je vše v pořádku a problém mají ti, kteří stojí okolo naší pokusné nádoby a varují nás.

Naneštěstí, pokud se dává zlu stále více prostoru, zlo zapouští kořeny a skrytě mohutní. Nejprve nenápadně - nabírá sílu. A když už sílu nabere, vyleze ze země na povrch, zaútočí náhle, nečekaně a silně. A to se děje právě v této době. Máme ještě funkční reflex a jsme schopni se bránit ? Jsme schopni ještě vyskočit z již tak horké vody ?