Příběh o rybách a o toleranci hodnot

Dožadování se tolerance ve společnosti je oprávněné, pokud naším jednáním nezmenšujeme svobodu druhé osoby. Kromě toho ale zároveň platí minimálně ještě jedno pravidlo.

Představme si, že jsme například ryby v jedné velké nádrži. Nádrž je ohromná a je tam tudíž i ohromné množství ryb všeho druhu. Malé, velké, strakaté, pruhované …. Pokud jedna ryba nechce druhou ulovit, pokud jedna ryba nechce z domu vyhnat jinou rybu, mají svobodu, mohou si v podstatě dělat, co chtějí. Některé ryby bydlí mezi koráli, některé u dna, některé u hladiny.

Zde jedna vsuvka důležitá pro zbytek příběhu: každé přirovnání většinou někde méně či více přesně nesedí s realitou. Zde, kromě jiného, předpokládejme, že ryby v naší nádrži mohou teoreticky žít kdekoli - nahoře i dole a nejsou geneticky předurčeny, v jaké hloubce budou žít. O rybách, které mluví, ani nemluvě.

Pokračujme tedy dál v našem příběhu. Představme si, že do celkem poklidného života najednou přijde skupina ryb a hlučně (aby to pokud možno slyšely všechny ostatní ryby), se začne dožadovat „svých práv“. Vysvětlují druhým, že se cítí velmi utlačované a že je to nespravedlivé a že chtějí větší spravedlnost. Vysvětlují, že obvykle bydlí u dna a tam je, jak známo, málo kyslíku, a tak přicházejí s požadavkem, že potřebují ve společné nádrži provrtat díru do dna, aby měly více kyslíku přímo u sebe a mohli se tak cítit rovnoprávně s těmi, které se rozhodly bydlet u hladiny s přirozeně větším množstvím kyslíku …

Protože skandují dostatečně nahlas a přesvědčivě, získávají na svoji stranu značnou podporu i dalších ryb ze středu nádrže, i když tyto ryby nepociťují, že by potřebovaly více kyslíku. Některé ryby si ale říkají - budu ty od dna podporovat, protože co když v budoucnu objevím také já nějakou svoji zvláštní potřebu a budu ji potřebovat prosadit ?

Je zde několik zvláštních věcí:

  • ty ryby, které s návrhem začaly, i ty, co se k němu přidaly, pravděpodobně neznají fakt, že z fyzikálního hlediska vyvrtáním díry do dna rozhodně nezpůsobí větší přísun kyslíku, jak říkají. Žádné bubliny se nebudou vytvářet, protože voda svoji přirozenou váhou bude prostě proudit jenom z nádrže dolů (ven)
  • ryby u dna neřeší dost kyslíku pro ryby ve středu nádrže, ale jenom pro sebe - v oblasti dna
  • ryby u dna ignorují zájmy ryb ze středu nádrže a srovnávají se jenom s rybami u hladiny

Samozřejmě, že tou nejzávažnější věcí na celé protestní kauze je fakt, že kdyby se přistoupilo k přijetí a k realizaci jejich požadavku (díra do dna), znamenalo by to smrt pro všechny ryby v celé nádrži. Znamenalo by to vypuštění nádrže !

Ryby u dna jsou ale přesvědčeny o oprávněnosti svého požadavku, fyzikální argumenty ignorují a pokračují ve svých demonstracích.

Chtějí tyto ryby u dna vyřešit svým požadavkem skutečnou příčinu svého problému, nebo jenom kompenzovat nepříjemné následky okolností ? Skutečná příčina spočívá v tom, že ryby u dna se nejsou ochotny řídit určitými principy. Je zde neznalost a neochota. Neznalost zákonitostí (voda teče dolů) a neochota vyvinout vlastní úsilí (za kyslíkem je potřeba doplavat nahoru). Je jasné, že požadavek ryb ode dna je zničující pro všechny. Pokud je ale mnoho ryb v celé nádrži žijících v neznalosti (díra vytvořená do dna nádrže kyslík nepřivede), je velké nebezpečí, že pokud některé prohnané ryby ze dna toto vědí, mohou vyvolat zdání spravedlnosti a oslovit všechny ryby, aby tedy hlasovali - „bude to spravedlivé ! Každá ryba sama za sebe ! Konečně každá z vás bude mít svůj hlas !“ Jediné, co je jim nadšeně sdělováno, je to, že konečně bude spravedlnost a všechny ryby budou mít konečně dostatek kyslíku pro sebe …

Přichází další komplikace: ozývají se ryby ze shora a snaží se vysvětlit, že jde přeci o vypuštění nádrže a že všechny zahynou. Radí, aby raději ryby od dna doplavaly k hladině, a tam si kyslíku užijí dostatečně. Ale ryby od dna spustí ještě větší povyk: „Nikdo neposlouchejte ty prohnané ryby od hladiny, protože chtějí svými líbivými řečmi jenom zmást ty obyčejné slušné prosté ryby uprostřed a nepřejí jim lepší prostředí. Ryby od hladiny tomu přeci nemohou rozumět ! Ty od hladiny nikdy nebyly u dna ani ve středu! Jen se povyšují ! Žádné takové principy, že by se vytvořením díry do dna vypustila voda z celé nádrže neexistují, to je nesmysl ! To je manipulace ! Nenechte se zmanipulovat !“. Paradoxní je, že ačkoli ryby od hladiny znají více tepla od slunce, více kyslíku, často si musely nějak tu cestu nahoru ze středu a někdy i od dna najít, a někdy i velmi namáhavě. Ačkoliv jsou ryby od hladiny opravdu znalé a nabízejí upřímnou pomocnou ploutev těm druhým, které jsou smutné z nedostatku, nějak to nefunguje a jejich nabídky nejsou přijímány. Ryby od hladiny si přejí lepší podmínky pro všechny, ale také vědí, že plán ryb od dna k opravdovému cíli nevede, naopak, vede k záhubě všech. Co s tím ?

Jak jsme již zmínili shora, obvykle každá analogie někde zadrhává. Pojďme to ještě trochu napravit: ryby se rodí s genetickým kódem, aby žili v konkrétním prostředí, konkrétních podmínkách. Jsou tomu uzpůsobené a měnit se nemohou. My lidé, ať jsme se narodili kdekoli, v jakékoli rase, kultuře nebo místě na zemi - všichni máme svobodu volby - samozřejmě v rámci svých možností, ale máme ! I poslední člověk z přírodních kmenů na poušti nebo v džungli se může rozhodovat v rámci možností, které má, jak bude se svojí svobodou nakládat.

My lidé, někdy sami, někdy s cizí pomocí, máme vždy možnost vyplavat ode dna, směrem vzhůru, k hladině, kde je kyslík a světlo. Je to jednoduché ? Ne, není. Někdy je to extrémně náročné, ale vždy to stojí za námahu. Mnohdy se „ryba“ nedostane dále než jen pár metrů ode dna a více prostě není schopná. Ale to nevadí, protože ukazuje snahu, i když prohrává. Někdy je snaha důležitější, než dosažené výsledky.

Tento příběh v sobě zahrnuje několik poučení:

  • neznalost umožňuje manipulaci a špatná rozhodnutí
  • referendum je bezpečné pouze v rukou národa dobře seznámeného s danou problematikou
  • je třeba se zabývat požadavky menšin, ale zároveň rozlišovat, kdy je požadavek ještě přijatelný a kdy již ne, protože doslova ohrožuje existenci všech, dokonce i když to tak na první pohled nemusí vypadat
  • jinými slovy, existují hodnoty důležité pro celou společnost a ty není radno opouštět, jinak se „nádrž vyprázdní pro všechny“

Pokud se někdo posmívá „pravdoláskařům“, je podobně pošetilý, jako člověk, který komentuje jiného člověka, který v ruce drží vzácnou perlu nesmírné hodnoty, slovy: „Phe ! Obyčejná skleněnka a vy z toho naděláte ! Jste hloupí. Takových kuliček jsem já měl jako malej kluk hromady, ale všechno jsem to vyhodil, protože jsem z toho prostě už vyrost ! Takové blbosti !“. Každý má svobodu a právo volit si, co chce, ale ignorování skutečných hodnot nesnižuje jejich skutečnou cenu, zrovna jako neznalec míjí perlu a považuje ji za nic, ale perla tu hodnotu stále má, i když jen pro toho, kdo ji zná a hledá. Toto podobenství má ale jednu slabinu. Zatímco skutečnou perlu k dobrému životu nepotřebujeme, základní hodnoty k dobrému životu potřebujeme, protože právě tyto hodnoty dělají život dobrým a kvalitním.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Svědomí

Svědomí jsou pocity, které k nám přicházejí a pomáhají nám rozpoznávat, jestli to, co jsme udělali, děláme nebo se chytáme udělat, je dobré nebo nedobré, správné nebo nesprávné. Svědomí má každý člověk. Děláme-li to, co je dobré, máme klid svědomí. Děláme-li to, co není dobré, hlas svědomí se v nás začne ozývat. Zrovna jako naše tělo pociťuje bolest ve stavu narušení nebo ohrožení, náš duch registruje tento hlas v případě ohrožení nebo narušení našeho ducha, varování před špatnou volbou.

Steve R. Covey ve své knize „8. návyk“ píše o svědomí toto: „Protože pracuji v různých částech světa s odlišnými kulturami a náboženstvími, měl jsem možnost vidět, jak se toto univerzální svědomí znovu a znovu projevuje. Určité hodnoty, smysl pro to, co je férové, čestné, respekt a přispění, jsou nadčasové, přesahující jednotlivé kultury a věky, a jsou evidentní - stejně jako skutečnost, že nemůžeme vytvořit vztahy naplněné důvěrou, nejsme-li důvěryhodní.

Záleží ovšem na tom, jak s touto schopností zacházíme. Svědomí lze jak na jednu stranu zjemňovat (zvyšovat citlivost) tak i na druhu stranu otupovat (snižovat citlivost). Rostoucí znalostí se navíc rozšiřuje rozsah, kde svědomí působí.

Otupování hlasu svědomí

Pokud se dostaneme do situace, kdy se hlas našeho svědomí ozve a varuje nebo nabádá, ale my ho neposlechneme, začínáme si vytvářet určitou imunitu, určitou formu hluchoty vůči tomuto hlasu. Hlas svědomí s každým dalším odmítnutím slábne. Proto jsou někteří jedinci značně otrlí a odolní a lidé, kteří naopak svědomí následují, se často diví, jak to, že s dotyčnými lidmi svědomí „nepohne“.

Můžeme se rozhodnout, že nadále nebudeme respektovat hlas svého svědomí - cílevědomě, abychom ho v sobě potlačili, s úmyslem později se odvolávat na to, že žádné špatné svědomí necítíme a tudíž se necítíme vinní. Jenže byl okamžik, kdy hlas našeho svědomí ještě slyšet byl, ale my jsme se rozhodli jednat proti němu. To byl okamžik, kdy jsme ještě věděli, že svědomí máme, ale rozhodli jsme se ho nerespektovat.

Nerespektování svědomí je forma lži sama sobě - nerespektujeme pravdu, se všemi důsledky, které na to jsou navázané (viz kapitola „Respektování pravdy a Iluze“).

Přehlušování hlasu svědomí

Protože hlas svědomí neodchází zase tak rychle a po určitou dobu ještě pokračuje ve varování (máme špatné pocity), může to být pro toho, kdo je předem odhodlán neslyšet a neuposlechnout, doba poměrně nepříjemná. Pokud „hlas“ slyšet nechceme, můžeme se snažit si od něho odpomoci přehlušením něčím hlučnějším. Někdo se neustále obklopuje hudbou, někdo hlučnou společností a zábavou, někdo alkoholem nebo těžkou dřinou, někdo adrenalinem. Možností je mnoho.

Zjemňování hlasu svědomí

Kromě běžného respektování svědomí (ve smyslu někdy více, někdy méně = „zlatý český střed - nic se nesmí přehánět !“), se můžeme snažit své svědomí opravdu respektovat a řídit se jím. Pokud se snažíme respektovat své svědomí, respektujeme sami sebe. Můžeme být na sebe upřímně hrdí (ne pyšní). Pomáhá nám to udržovat zdravé sebevědomí, nebo naše poškozené sebevědomí léčit. Máme ze sebe radost. Můžeme se zpříma dívat druhým lidem do očí, i do svých vlastních očí v zrcadle. Nemáme se za co stydět. Mezi lidmi s čistým svědomím roste důvěra, spolupráce a harmonie.

Zjemňování citlivosti vůči hlasu svědomí vede k rostoucímu poznání.

Každý z nás máme zodpovědnost, jak se svým hlasem svědomí budeme nakládat.

Prosím, dobře zvažme následující:

Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Kde je nadefinováno, co to znamená „na svou čest“ ? Jak tomu kdo rozumí ? (takový závazek je schopen plnit jednotlivec jen podle míry svého pochopení).

Proč tam vůbec takový požadavek je ? Pokud se všeobecně svědomím a ctí již dávno nezaobíráme, neměl by být z tohoto slibu takový požadavek vyjmut ?

Jakou míru čestnosti má konkrétní prezident ?

Jakou měrou funguje svědomí konkrétního prezidenta ?

Změřit se asi moc nedá, ale lze ho alespoň trochu odhadnout z chování, výroků, reakcí atd. Co když hlas svědomí je u daného kandidáta nebo přímo úřadujícího prezidenta utlumen a otupen, místo co by byl zjemňován a zcitlivován ?

Senátorský a parlamentní slib

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Jak jsou na tom ohledně dodržování tohoto slibu naši poslanci a senátoři ?

Kolik z nich je takových, kteří naplňují svůj slib ?

Věda může lidi přivést k objevu atomové energie, nemůže ale už zaručit, že se lidé navzájem nevyhubí atomovou bombou. Nemohu si pomoci: bez účasti mocností tak málo vědeckých, jako jsou zdravý lidský rozmysl a lidské svědomí, se zřejmě neobejde nic.“ Václav Havel (Letní přemítání).

Není dost dobře možné řídit zemi ku prospěchu všech občanů a přitom nerespektovat svoje svědomí. Pokud prezident, předseda vlády, ministři, poslanci a senátoři se nebudou soustavně řídit svým svědomím, nebudou řídit záležitosti země pro blaho lidu. Jak chtějí při tak složitém světě nalézt pravdu, nalézt optimální řešení pro všechny, ohledně školství, zdravotnictví, vědy, průmyslu, zemědělství, atd., pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Ale pokud my, řadoví občasné, se nebudeme řídit naším svědomím, nebudeme schopni vygenerovat dobré politiky ze svých řad, případně nebudeme je schopni rozpoznat skrze naše brýle zamlžené iluzemi.

Jak mohou dobře řídit rodiče svoje rodiny, pokud nebudou respektovat hlas svého svědomí ?

Z dlouhodobého hlediska všechno, co není řízeno svědomím, skončí špatně. To je princip. Svědomí vede k dobrému. Respektováním svědomí dobro sílí a rozrůstá se. Nerespektování svědomí nutně vede k realizaci nedobrých věcí, k jejich rozšiřování, růstu a posilování.

Politik, který na veřejnosti očividně lže a popírá pravdu, porušuje svůj slib a nemá oprávnění ve svém úřadu pokračovat.

Pokud to jako společnost tolerujeme, nebo dokonce oslavujeme, je to ukazatelem toho, že ani naše svědomí není v pořádku, že sami jsme nemocní, že náš charakter je v rozkladu.

Svědomí je úžasný nástroj, který pomáhá člověku, aby se choval pokud možno co nejlépe, ale aby to přitom bylo úměrně jeho vlastním možnostem. Svědomí je jako plováček, který se udržuje na své vlastní individuální hladině. Nikoho s nikým nesrovnává, nikomu neubližuje. Pokud srovnává, tak jen současný stav daného člověka s jeho potenciálem, s jeho možnostmi, kde by právě mohl být. Funguje tak trochu jako rehabilitace na obnovu hybnosti končetiny třeba po úraze. Fyzioterapeut se snaží po určitých malých krůčcích zvyšovat hybnost (ale tak, aby nás to nebolelo a aby nám to neuškodilo), ale na druhou stranu s určitým tlakem nebo tahem se nám snaží pomáhat tak, aby naše schopnost pohybu se zvětšovala, a nakonec, pokud možno, aby se obnovila do původní (maximální možné) míry. Aby se i náš život obnovoval a byl co nejlepší, o to pečuje svědomí, dáme-li mu ovšem prostor.

Pokud těmto principům nebudeme dobře rozumět a nebudeme je respektovat, přijde čas, kdy je prohlásíme za zastaralé a zbytečné a vyhodíme je z okna. Bude to stejně tristní a naivní rozhodnutí, jako si odsouhlasit, že gravitace neexistuje a že se jí řídit nebudeme ...  Jsme nepoučitelní a stále si ve své nabubřelosti řežeme větev pod sebou samými a přitom křičíme, že se bez nějaké hloupé větve samozřejmě hravě obejdeme ...