Můžeme měnit naše charakterové rysy ?

Občas slyším odpověď „Ne, já už jsem prostě takový“. Je mi líto těch, kteří pevně věří tomuto omylu a nepřipouští jinou možnost. My se měnit můžeme. A nejen to. Naše změna se promítne na ty, kteří jsou v našem okolí. Nepodceňujme vliv jednoho člověka na druhého. Sami máte určitě podobnou zkušenost. Pokud se v něčem změníme, možná, že budeme trochu „trčet“, ale tím budeme zároveň učit druhé, protože si té změny všimnou.


ÚVOD

ČÁST 1. Charakter člověka – DEFINICE
Integrita charakteru
Vliv charakteru na jednotlivce
Vliv charakteru na rodiny
Vliv charakteru na společnost
Vliv charakteru na politiku
Hodnoty
Příběh o rybách a o toleranci hodnot
Můžeme měnit naše charakterové rysy ?
Kterým směrem ?
Změna charakteru
Cyklus vývoje charakteru

ČÁST 2. Charakter člověka – PRINCIPY
Respektování pravdy a Iluze
Čestnost v záměru, čestnost v úmyslu
Hledání radosti
Dva světy, sebestřednost a radost
Život mezi dvěma světy
Zákon entropie
Svobodná vůle
Svědomí
Sebevědomí
Syndrom uvařené žáby
Zodpovědnost nebo lhostejnost ?
Po šroubovici nahoru nebo dolů ?
Nevíme, co ještě nevíme, aneb růst poznávání
Poznávání díky pokoře a touze
Omezené obzory a let balónem
Naše skutečné motivace v jednání
Jedinečnost a nepoznatelnost
Dvojníci a Náhražky
Duchovní principy – používání nebo zneužívání ?
Naše touhy
Jak trvale změnit naše niterné touhy ?
Mysl
Odpuštění
Láska
Osobní spravedlnost
Posvátnost
Překážky a zkoušky v našem životě
Termíny na povrchu a pod povrchem
Rodina
Kultivace charakteru, Vzory a Etalony
Z pohledu evangelia Ježíše Krista

ČÁST 3. Naše současnost a minulost
Rakovina společnosti

ČÁST 4. Co tedy můžeme dělat ?

ČÁST 5. Charakterové vlastnosti
Čestnost, poctivost, důvěra
Úcta, uctivost, ohleduplnost
Vděčnost
Závist
Pokora a pýcha
Laskavost, dobrota
Odvaha
Soucit
Vytrvalost, píle
Skromnost
Mírnost
Sebeovládání
Obětavost

Rakovina společnosti

Onemocnění zvané rakovina se stalo symbolem něčeho velmi nechtěného, symbolem strachu, konce, utrpení a smrti. Onemocnění se šíří, napadá zdravé buňky, podmaňuje si jejich funkci, mění je a likviduje. Postupně ochromuje větší a větší oblasti a stěhuje se v mnohých případech do dalších orgánů těla, až nastává celkový kolaps organizmu a ten začne umírat.

Podvody, úplatky, lhaní, mlžení, tiché domluvy o převodech peněz, zneužívání pozice úředníků, státních zaměstnanců, nečestnost podnikatelů i obyčejných lidí je duchovní rakovina dnešní doby. Naneštěstí, mnozí mají pocit, že toto rakovina není, že to není nemoc, že to není nic špatného, že se s tím dá žít. Dokonce mnozí mají pocit, že se tím žije lépe, než bez toho. To jsou hluboké iluze. Nečestnost jakéhokoli druhu je skutečná společenská rakovina, která celou společnost skutečně rozkládá. Pomalu, ale jistě. To, co se dnes děje na polické scéně není nic jiného, než projevy této nemoci - rozklad zaživa. Rakovina lží, podvodů, úskoků a manipulací prorůstá skrz společnost a nyní nám roste doslova před očima nový nádor na nejvíce viditelném místě - ve vrcholném vedení státu. Kdo mluví pravdu a kdo lže ? Kdo čestně podniká a kdo zakázky provede přes několik dalších spřízněných firem ? Spolu s rozmáhající se nečestností se stejně rychle rozmáhá i všeobecný zmatek, podporovaný navíc ještě dezinformačními servery. To všechno začíná v počátečních drobných skutcích nečestnosti.

Názor, že „nečestnost neškodí“ je opravdu velká léčka. Nečestnost samozřejmě škodí, způsobuje zkázu, působí doslova jako rakovina. Začíná jednou zmutovanou buňkou - jednou nečestností. Ale u té to buňky to většinou nekončí. Jedna buňka na začátku (ta první) nakazí buňky ve svém okolí a tyto buňky šíří nákazu dále. Na začátku se zdá, že to může být maličkost a banalita, jedna kapka vody. Ale tyto kapky se spojují a slévají do pramínků a ty do větších toků a nakonec i řek. Kapku lehce smázneme prstem, ale to řeky ani celým tělem nezastavíme.

Nečestní rodiče přenáší nákazu stejné nemoci na své děti. Stává se to normou, je to „normální“. Ano, stává se to návykem, přesvědčením, stereotypem, nad kterým se již takový člověk nepozastavuje, je to jeho součástí, jeho světem a nevidí na tom nic divného, natož špatného. Naopak, pozastavuje se nad názorem opačným, že je „normální nekrást a nelhat“. Takový názor může považovat za úlet. „Kde jste se tu vzali ? Spadli jste z měsíce ? V dnešní době, aby byl někdo čestný ? To nejde . Nejsem hlupák !“ a podobně. Setrvačnost komunistického pořekadla „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ jak se zdá, stále koluje v našich duchovních žilách.

Ti druzí by krást neměli, ale já na to právo mám.

Jako společnost jsme ve velké části zakonzervováni do „víry“, že krást a lhát se může, že na tom vlastně nic špatného není. Na druhou stranu, když ty samé principy aplikované u našich spoluobčanů začínají zásadním způsobem komplikovat náš vlastní život, už se nám to nelíbí a začínáme se čehosi domáhat. Nelze se izolovat od společnosti, když se mi to zrovna nehodí. Každý jednotlivec je součástí společnosti a spolu s právy jednotlivců musí nastoupit i zodpovědnosti jednotlivců, protože chování jednotlivců vytváří výsledné chování celé společnosti. Nelze jíst dobré věci a přitom akceptovat v jídle i trošku jedu.

Zatímco mnozí žijí ve svém stereotypu a vnímají nečestnost jako normál a standard, nemoc se šíří stále více do státní správy a do vlády. S jídlem roste chuť: „Když se mi minule povedlo toto, zkusím ještě i toto a možná z toho budu mít ještě více.“ Zatímco postoj “já dole si chci jen trochu přilepšit, protože jsem vlastně hrozný chudák, a když si trochu nakradu, nikomu to vadit nemusí“ se zdá být mnohdy „dole“ přijatelný, musíme si uvědomit, že ten samý postoj se však promítá i do všech vyšších vrstev státní správy a politiky, včetně té nejvyšší. Postoj je stále stejný - dole i nahoře, jenom jeho aplikace se přizpůsobují aktuálním okolnostem. A protože se do politiky dostávají nejčastěji ti chytří, mají-li prostor, dokáží časem vymyslet změny v systému tak, aby šlo krást trvale a přitom, aby se na to trvale nepřišlo, nebo nešlo přijít - stačí začít měnit lidi na kontrolních místech, změnit zákony, spolčit se s dalšími lidmi, kteří mají podobně rozloženou morálku a už to běží. „S případnými křiklouny, kteří stále ještě nemají strach z moci těch bohatých a mocných, si nějak poradíme. Což takhle trochu více zatlačit na jejich blízké nebo na ně ? Což takhle uměle vytvořit nějakou kauzu na ně ? Nedaří se ? Nevadí, umíme dávat bomby do aut, umíme si sehnat lidi, kteří dobře míří a neminou. Něco prostě vymyslíme. To by bylo, abychom se u moci neudrželi, když nám to až dosud tak dobře šlo.“ Uměli to komunisté, umí to i současní politici.

Jaká je možnost léčby této společenské rakoviny ? Velmi obtížná, dlouhodobá a bez záruky na uzdravení. Na rozdíl ale od tělesné rakoviny, tato duchovní rakovina je léčitelná VŽDY, ale pod podmínkou vlastního rozhodnutí - vlastní vůle- příjmutí vlastní zodpovědnosti. Bez osobního rozhodnutí je nevyléčitelná.

Léčba trvá obvykle dlouho, protože tak, jako ve všem dalším v duševní rovině, jde o návyky, jde o ohromnou setrvačnost, než se něco pomalu začne měnit - než se začne měnit náš charakter a naše návyky. Na začátku každé pozitivní změny společnosti jsou jednotlivci, kteří mají dostatek duchovní síly, aby upozorňovali, učili, varovali a vysvětlovali. Často jsou většinou společnosti zavrženi, ale alespoň několik málo jednotlivců z jejich okolí to pochytí a pokračují dále. Oficiální vedení společnosti tyto lidi většinou zavrhuje a umlčuje, protože říkají věci, které pro vedení země nejsou příjemné. Vrhají světlo do temných oblastí, kde všichni nečestní chtějí zachovat temnotu, aby svět neviděl to, co není správné.

Tak co - vezmeme na sebe každý tu svoji zodpovědnost a začneme být čestnými ve všech věcech, dokonce i když za to často utržíme posměch ? Mnohdy to není jednoduché, mnohdy to opravdu komplikuje život. Ale obvykle nic hodnotného není zadarmo, bez práce, bez dřiny a námahy. Je to jediná cesta, jak změnit svět, jak zachránit naši společnost a našim dětem zajistit lepší budoucnost - začít u sebe.